Uprostřed řeky jest hranice

ZEMSKÉ HRANICE TĚŠÍNSKA


Hraniční kámen, 1669
Hraniční kámen, 1669

Historické zemské hranice Těšínska lze v mapě i v terénu vysledovat  poměrně  snadno.  Těšínsko  lze  situovat mezi 49°31´ a 49°57´ zeměpisné šířky a 18°34´ a 19°03´ zeměpisné délky. Přímá vzdálenost mezi východní hranicí historického Těšínska u Bílska a západní u Frýdku přesahuje 37 km, vzdálenost mezi severními a jižními hranicemi tohoto historického územního celku pak 48 km. Na západě sledují tok řeky    Ostravice   (od   jejího   pramene   na   Černé   Ostravici  až po soutok s Odrou) a oddělují Těšínské Slezsko od sousední Moravy. Dvojměstí Frýdek-Místek je historickou hranicí děleno na slezský, přesněji těšínský Frýdek a moravský Místek. Hranice mezi    Těšínským    Slezskem    a    Moravou    byla   ujednána po předchozích sporech mezi těšínskými knížaty a olomouckými biskupy smlouvou podepsanou 2. srpna 1297 v Ostravě - hraniční řekou se od ústí do Odry až po pramen u uherských hranic stala řeka Ostravice.

Na jihu, od vrcholů Bílý Kříž a Sulov (942 m n. m.) přes vrchol Velkého Polomu (1 067 m n. m.) a Jablunkovský průsmyk, odděluje Těšínské Slezsko od Slovenské republiky hraniční hřeben Moravskoslezských Beskyd (nejvyšším  vrcholem  Těšínska  je  Lysá  hora  s  1 324  metry  nadmořské  výšky). Od Jablunkovského průsmyku, v jehož okolí dosud najdeme pozůstatky dřívějších těšínských zemských hraničních pevností, tzv. šancí, směřuje původní  zemská  hranice  dále  na  východ  -  míjí  hraniční  horu  Gírovou (839 m n. m.) a již na polském území se táhne po hřebeni Slezských Beskyd s nejvyššími vrcholy Baraní hora (Barania góra, 1 220 m n. m.) a Klimčok (Klimczok, 1 117 m n. m.) až k městu Bílsku (Bielsko-Biała). Dále stará zemská hranice pokračuje po řece Bílé (Biała) až po její ústí do Visly (Wisła). 

Severní hranice Těšínského Slezska vedla z větší části podél řeky Visly a Olše až k jejímu ústí do Odry a oddělovala Těšínsko  od  ostatního  Slezska.  Zhruba  takto  vymezené  území  Těšínského  Slezska mělo téměř čtvercový tvar a celkovou rozlohu více než 2 283 km2. 

V  minulosti  vedly  obvykle  zemské  hranice  i  hranice  jednotlivých  panství  horskými  hřbety  nebo  koryty řek a  přirozené  hranice  nebyly  přesně  vytyčovány  tak jako dnes. S postupující kolonizací a růstem osídlení nejen na   území   Těšínska,  ale  také  v  sousedních  regionech  však  docházelo  ke  stále  častějším  hraničním  sporům a k vyostřování vzájemných vztahů, které si vynutily přesnější stanovení hraničních linií. Spory byly zvláště  intenzivní  na  západní hranici, kde Těšínsko sousedilo s Moravou. Přirozenou hranici tvořila řeka Ostravice.  V roce 1256 o tom na sněmu v Opolí rozhodl český král Přemysl Otakar II. a uzavřel příslušnou dohodu s opolským knížetem Vladislavem. Nutno podotknout, že vymezení vzájemné hranice korespondovalo se stavem osídlení,  neboť  v  textu  listiny  byl  akcentován  především  dolní  tok  Ostravice  od jeho ústí do Odry, zatímco na horním toku, v dosud neosídlené oblasti, nebyla hranice nijak výrazněji specifikována.

Mapa slezsko-uherského pomezí znázorňuje soustavu hraničního opevnění v okolí Jablunkova, 1750
Mapa slezsko-uherského pomezí znázorňuje soustavu hraničního opevnění v okolí Jablunkova, 1750

Především nebylo výslovně stanoveno, který z pramenů, resp. přítoků, bude napříště považován za hlavní řečiště a   hraniční   linii.   Rovněž  v  následujících  staletích, kdy kolonizace do horských partií prakticky vůbec nezasáhla,  zůstávala  otázka  horního  toku Ostravice bez povšimnutí. Naopak vzhledem k nestálosti koryta řeky na jejím středním a dolním toku došlo již koncem 13. století k pokusu o dokonalejší vymezení hraniční linie,  a  to  prostřednictvím  tzv.  hranečníků.  Ty měly na základě vzájemné úmluvy olomouckého biskupa Dětřicha a těšínského knížete Měška ze srpna 1297 lemovat hranici jak na moravském, tak na slezském břehu řeky. 

Ani zmíněná snaha přesněji a stabilněji vytyčit hraniční linii ovšem v následujících staletích nemohla zamezit drobnějším lokálním sporům. Napětí rostlo především od 20. let 16. století. Nepochybně se na tom podílel čilý kolonizační  ruch  na  obou  březích  hraniční  řeky Ostravice, ale i komplikované majetkové a státoprávní poměry v oblasti. V listopadu 1531 měla sérii lokálních hraničních sporů vyřešit společná moravsko-slezská stavovská komise. Odkazuje na to zápis komisařů: 

Ty   všecky   pře   a   ruóznice,   kteréž   jsú  se  mezi stranami svrchu psanými o meze a hranice Německé a Polské Ostravy i o grunty a některé jiné artikule. 

Komisaři po zhlédnutí sporných míst nejprve potvrdili v plném rozsahu stará hraniční ujednání z let 1256 a 1297, zároveň však rozhodli o užívání příhraničních polností, které se vlivem častých změn řečiště a vytváření meandrů řeky Ostravice ocitaly střídavě na jejím pravém či levém břehu, ...

... všakž  což  se gruntuóv těch dotýče, kteréž poddaní na obou stranách Ostravice drží, to při tej míře zuóstati  má,  aby   každá   strana   těch  gruntuóv  užívala, kterýchž až doposavad v užívání byli tak, jakž to vyměřeno jest a sepsáno v artikulích dole položených, o kteréž jsme se srovnali.

Ve druhé polovině 16. století se vyostřily rovněž spory v oblasti jihovýchodní hranice Těšínska v části Moravskoslezských Beskyd zvané Zadní hory. K ustálení hraniční linie Slezska s Moravou zde došlo teprve po roce 1669, poté byly v oblasti vysázeny hraniční kameny, z nichž se některé dochovaly do dnešních dnů, ačkoliv žádný se již nenachází na svém původním místě. 

Obdobné  spory  a  konflikty  vedla  těšínská knížata po dlouhou dobu také v souvislosti s vymezením jižní slezsko-uherské hranice. Rovněž tato zemská hranice byla proto opatřena hraničními kameny, ale hraniční spory na těšínsko-uherském pomezí tím neskončily. Počet incidentů stále narůstal. Zatímco slezská strana si nárokovala území až po horní tok Kysuce, pro uherskou stranu probíhala hranice po hřebenech Beskyd. V zásadě se ustálila zhruba uprostřed kompromisní hranice, která se v podstatě shoduje s dnešní hraniční linií České a Slovenské republiky. 

Počátky sporu souvisejí s postupující valašskou a pasekářskou kolonizací, probíhající od konce 15. a první poloviny 16. století, a s hospodářským využíváním jižních svahů Beskyd. Se sílící kolonizací, v jejíž počáteční fázi byli aktivnější těšínští poddaní, přibývalo sporů týkajících se většinou krádeže dobytka, vyhánění z pastvy, nepovolených staveb salaší nebo kácení a ničení lesního porostu. K ukončení sporů těšínských knížat s uherskými pány a přesnému vytyčení hranic byla do Slezska několikrát vyslána císařská hraniční komise, spory však pokračovaly i později, prakticky po celé 18. století. Ačkoliv do sporů zasahovali i samotní habsburští panovníci, došlo k definitivnímu určení hranice až roku 1793. Mapy vyhotovené slezským a uherským zemským inženýrem (následující dvojstrana) a stvrzené pečetěmi jednotlivých účastníků delimitační komise znázorňují velmi podrobně a realisticky průběh hraniční linie mezi slezským Těšínským knížectvím a uherským budatínským panstvím.