Nesvornost a podvody jsou zde cizí

TĚŠÍNSKO V URBÁŘÍCH A STARÝCH TOPOGRAFICKÝCH POPISECH A MAPÁCH


Záznam z kroniky města Skočova (1598)
Záznam z kroniky města Skočova (1598)

Soupisy  nemovitostí,  majetku i osedlých poddaných a jejich povinností si  vynutila  potřeba  stále  dokonalejší  evidence a správy. První soupisy se začaly vést v podobě tzv. urbářů, které pořizovali majitelé jednotlivých panství. Jedna z nejstarších ucelených zpráv o majetku těšínských knížat se dochovala z doby vlády knížete Václava III. Adama. Je jí urbář komorního  panství z roku 1577. Pro vysvětlení dodejme, že se nejednalo o  soupis  majetku  v  celém území Těšínského knížectví, ale jen toho, jenž bylo v té době v přímém vlastnictví knížete a bylo spravováno v jeho zastoupení úředníky v tzv. Těšínské komoře. Součástí panství bylo město Těšín, městečko Jablunkov a 30 vesnic, celkem se jednalo o 636 usedlostí, z  toho  188 ve městech a 446 na venkově.  

Hustota   osídlení   Těšínska   byla   v   minulosti  nesrovnatelně  nižší, než je tomu dnes. Ze soupisu vyplývá, že na konci 16. století byla podstatně vyšší hustota osídlení jen v okolí Těšína, zatímco okolí Jablunkova bylo naopak osídleno jen velmi řídce. Na konci 16. století žilo na celém těšínském panství jen 4 452 lidí, obdobné zalidnění bylo charakteristické i pro panství frýdecké, z velké části rovněž tvořené těžce přístupnými horskými oblastmi. Síť dopravních spojení se omezovala jen na nejdůležitější, přesto téměř neudržované silnice a cesty, spojující Těšín s dalšími sídly. Urbář zachytil jen zmenšený rozsah původních knížecích majetků. Kníže Václav i jeho syn kníže Fridrich Kazimír totiž vydržovali nákladný dvůr, a to nejen v Těšíně, ale i ve Fryštátě. V roce 1571 zjistila císařská komise, že dluhy těšínských knížat  dosáhly  na  svou  dobu  závratné  výše  244  tisíc  tolarů.  Na  zaplacení  dluhů  bylo proto nutné odprodat z knížecích majetků tři velká panství - bílské, frýdecké a fryštátské, která se následně proměnila v tzv. nižší stavovská  panství  (status  minor).  Prodáno  bylo  i  panství skočovské, ale to se podařilo Těšínské komoře získat v  roce  1592  zpět. Když byl v roce 1580 připravován odprodej frýdeckého panství, k němuž došlo o rok později, byl  pořízen  soupis  prodávaného  majetku,  k  němuž  tehdy  patřilo  nejen  Frýdecko  na  slezské, ale i Místecko na  moravské  straně  zemské  hranice.  Ve  slezské  části  frýdeckého panství bylo tehdy evidováno 509 usedlostí, z toho 162 ve Frýdku.

Jako příklad, jenž ilustruje tehdejší situaci, může sloužit urbář frýdeckého panství z roku 1636, sestávajícího v té době z města Frýdku  se  zámkem,  20  vesnic  a  4  vrchnostenských  dvorů. Na celém frýdeckém panství tehdy žilo 708 poddaných, z toho 195  měšťanů,  28  fojtů  a  svobodných  sedláků, 239 sedláků, 178 zahradníků a 68 chalupníků. V horách se živilo salašnictvím 42 Valachů. Na panství bylo celkem 702 usedlostí, 4 panské dvory, 7 kostelů, 5 panských mlýnů, 3 valchy, 23 poddanských mlýnů, 4 pily, výrobna střelného prachu, lom na mlýnský kámen,   2   lomy  na  stavební  kámen,  23  rybníků,  chmelnice a včelín. Zdrojem nemalých výnosů do panské pokladny byly odvody     poddaných,     kteří     odváděli    vrchnosti    poplatky z hospodářské činnosti a byli zatížení celou řadou dávek, odváděných   v   naturáliích,  např.  v  podobě  drobné  zvěře,  ryb,  vajec  nebo  dřevěných  šindelů  či  plátna. Jejich povinností byly samozřejmě i bezplatné služby a práce na panském. Poddanské roboty byly v urbáři popsány slovy: ... vše, co se jim poručí, vykonati. Připočteme-li rodinné příslušníky, můžeme předpokládat, že na panství žilo okolo 5 000 lidí, což je samozřejmě nesrovnatelně méně než dnes. Zajímavý je i popis frýdeckého zámku v tomto česky vedeném urbáři: 

Ten jest při městě v místě veselém, a na vyhlédnutí pěkném, z kameně vystavený, majíc sklepy pod zemí tři, sklepy nad zemí, světnice, komory, kuchyně, pekárně, nyní místem na okních a pecích dospustlé, přitom maštale a kolně pro vozy dřevěná. Chalupa při zámku vystavena jedna... Zahrada okolo zámku ležící  jest  jedna,  v ní se nemálo štěpoví velikého, jabloní, hrušek, třešní a sliv nachází, tráva pak z ní do dvoru frýdeckého se bere. 

Město Frýdek vykazovalo tehdy uvnitř hradeb 84 měšťanských domů včetně radnice s právem pivního a vinného šenku a 28 chalupnických usedlostí, na předměstí pak dalších 83 chalupnických usedlostí, rovněž pod svobodami městskými. V urbáři byl evidován také frýdecký farní kostel sv. Jana Křtitele a na předměstí kostel sv. Jošta.

Na  prahu třicetileté války byl vytvořen jiný významný doklad o osídlení a majetkových poměrech na Těšínsku, tzv.  berní  sumář  z  roku  1619.  Je  prakticky   jediným  dochovaným   pramenem,   který   dokládá  nejen  situaci v komorním panství, ale i v panstvích v majetku těšínské šlechty a klášterů. Komorní knížecí vsi, tehdy jich bylo 26,   měly  782  usedlostí.  Největší  vsí  v  majetku  knížete  byla  Bystřice  se  74  usedlostmi,  následovaly  Mosty u Jablunkova s 54, Puncov s 50 a Komorní Lhotka se 46 usedlostmi. Skočovské panství vykazovalo 9 vsí se 335 usedlostmi. Dominikánský klášter v Těšíně vlastnil Bobrek a Brandýs, vsi na dohled z Těšína, Krásnou na východ od města a Vislu, celkem 4 vesnice se 64 usedlostmi.

Majetkovými komplexy disponovala i těšínská šlechta, v držení rytířských rodů bylo celkem 75 panství nejrůznějších velikostí. K největším patřila država Fridricha Barského z Baště (Michálkovice, Záblatí, Hrušov, Horní   Marklovice   a  Heřmanice)  se  186  usedlostmi. Obdobně rozsáhlým majetkem disponoval Jindřich Laryš ze Lhoty (Karviná, Stonava, Solca a část Albrechtic) se 184 usedlostmi. Jen o málo menší byl majetek v držení Hanuše Skrbenského z Hříště (Kunčice, Vratimov, Petřvald a Rakovec) se 162 usedlostmi.

Srovnání pozice Těšínska s ostatními slezskými knížectvími nabízí údaj o základu berně. Cena celého knížectví byla   odhadnuta   na   sumu   189   788   tolarů,   což  představovalo  jen  2,3 %  odhadované  ceny  celého  Slezska. Z této sumy bylo 11 % přisuzováno městu Těšínu, 14 % komorním vsím a 63 % statkům v majetku těšínské šlechty.  Změny  majetkových  poměrů  se  promítaly  postupně  i  do  správního  vývoje  Těšínska.  Tak  došlo např. ke vzniku samostatného dominia s centrem ve Frýdku. Po husitských válkách zastavila těšínská knížata okolí Frýdku, aby mohla splácet své závazky. Prvním z řady zástavních pánů Frýdecka byl Arnošt z Tvorkova, kterému bylo území pronajato za sumu 500 kop grošů v roce 1434. Zpět do majetku těšínských knížat se Frýdecko dostalo koncem 15. století.

Úvodní list gruntovní knihy města Frýdku
Úvodní list gruntovní knihy města Frýdku

Vzhledem k velké rozloze Těšínska však byli záhy správou Frýdecka (stále ještě nelze hovořit o panství) pověřeni knížecí úředníci sídlící ve Frýdku. Přímá cesta k vytvoření samostatného dominia   začala   v   roce   1545,   kdy  bylo  Frýdecko  uděleno do zástavy Janovi z Pernštejna. Roku 1573 Frýdecko těšínský kníže Václav III. Adam odprodal, ovšem s podmínkou, že i nadále zůstane formální součástí Těšínského knížectví. K roku 1580 zahrnovalo frýdecké panství kromě Frýdku také 16 vsí (Lískovec, Sedliště, Bruzovice, Pazderna, Dobrá, Vojkovice, Nošovice, Raškovice, Nižní Lhoty, Vyšní Lhoty, Skalice, Janovice, Lubno, Pržno, Baška a Staré Město). Z uvedeného je patrné, že obce Lubno, Pržno, Janovice, Raškovice a Vyšní Lhoty byly nejzazší podhorské vsi osídlené části panství a celá horská oblast nebyla dosud kolonizací příliš dotčena. Teprve v průběhu 17. století vznikly na frýdeckém panství postupně další obce (Kaňovice, Krásná,    Malenovice,    Morávka,   Nová   Ves,   Staré   Hamry). 

V souvislosti s valašskou a pasekářskou kolonizací a živelným mýcením lesních porostů docházelo ke kolonizaci této části Těšínska bez ohledu na původní hranice jednotlivých panství. Během první poloviny 17. století jsou písemně doloženy četné třenice mezi frýdeckými a těšínskými Valachy, jejichž příčinou byl boj o západní svahy Prašivé, Ropičky,  Ropice,  Smrčiny,  Slavíče,  Polky,  Lipového,  a  dokonce  i  Polomu  směrem k  Beskydu  (714  m  n.  m.) a uherské hranici.

Věhlasným poutním místem na Těšínsku je hora Prašivá s dřevěným kostelem sv. Antonína Paduánského
Věhlasným poutním místem na Těšínsku je hora Prašivá s dřevěným kostelem sv. Antonína Paduánského

Spory  byly  řešeny  prostřednictvím  několika  oboustranných  smírčích  komisí.  Mnozí  z  vyslýchaných pamětníků,     k     jejichž    výpovědím    smírčí    komise  při  urovnání  sporů  přihlížela,  již  v  roce  1636  dosvědčili, že vzájemná hranice procházela a nadále prochází vrcholem Prašivé ... jakožto púl Prašivky, od tej všecky jiné až do uherské hranice oni, těšínští Valaši vždycky pásávali a salaše mívali. Konec Prašivky viděli sme jeden frýdecký   salaš.   Dále   z   tej  Prašivky  sešli  sme  dolúv  kopcem k Zbojničnému, odkud sme se obrátili k potoku Rybímu, tu sme doslechli, že ten potok Rybí knížectví od frýdeckého panství dělí. Koneckonců rovněž v urbáři frýdeckého panství z roku 1636 se dočteme, že ... verch Prašivá jde od hranice těšínské, kde půl verchu hřbetem hranice knížectví těšínského a panství frýdeckého jest. V roce 1641 pro změnu pamětníci před smírčí komisí vypověděli, že pan Bartoloměj z Vrbna, pán frýdecký,  na  hoře  Prašivé,  tu,  kde nyní Pastor salaš má a v jiných místech po několiko nedělích bydlel a tam i mše míval, a  to  se  stalo před 40 lety. Jiní  poddaní  dosvědčili,  že  hranice  obou  dominií  vedla  vždy  od  těšínské  cesty, která od Vyšních Lhot přes Rybí jde až do potoka Zbojničného, po pravé ruce sou grunty a hory pánúv frýdeckých, potom zhúru potokem Zbojničným do výkapy, odtud na vrch Prašivú mimo Stonávku k Pastorovu salaši, potem po vrch Polek, potom  na  Kozí  cherbty  a  na  Velkú  Polom,  tu  kde je Beskyd a hranice uherská, že těch verchú poddaní frýdečtí vždycky po hranici, která v púl verchu jde, užívali pasením, dříví rubáním, myslivosti provozováním. Patrně z důvodu utvrzení nároků na jižní a východní část masivu Prašivé nechala frýdecká vrchnost počátkem 40. let 17. století vybudovat nedaleko  pod  vrcholem  dřevěný  kostel,  přičleněný  k  duchovní  správě  frýdeckých farářů. V roce 1644 byl navíc v místech, kudy měla procházet vzájemná hranice frýdeckého a těšínského panství, vztyčen hraniční kříž.

Obraz    o    krajině   Těšínska,   šlechtických   sídlech,   městech a  osídlení  venkova  nám  dávají  i  dobové  topografické popisy a relace kronikářů. Nelehkého úkolu podrobnějšího zpracování informací o celém Slezsku se na přelomu 16. a 17. století ujal Jakob Schickfus v obsáhlé, německy tištěné Nové Slezské kronice v roce 1624. Schickfus využíval nejen svého dokonalého právnického vzdělání, zdrojem jeho rozsáhlých, téměř encyklopedických znalostí o jednotlivých částech Slezska byla celá řada místních vzdělaných lidí, duchovních a vysokých úředníků. Ve svém díle věnoval pozornost i Těšínskému knížectví, kde byli Schickfusovi zdrojem informací právníci Zachariáš Stark a Eleazar Tilisch z těšínské knížecí kanceláře. Topografický popis města Těšína pro Schickfuse připravil dlouholetý dvorní kazatel knížete Adama Václava Georg Fabricius  z  Falkenberku, jenž po dlouhou dobu působil také jako   luterský    kazatel    a    inspektor    německých    kostelů na Těšínsku. Z  Fabriciova  latinského  popisu  čerpal  Schickfus, v jehož relaci o Těšíně se dočteme:

  ...jak toto město mezi dvěma řekami položené a také z pohoří velmi příjemným  povětřím,  též  velmi  příjemnou, úrodnou  a  zdravou  půdou  zásobeno jest, to již výše naznačeno. Jinak  leží  na  hranicích  mezi   Slezskem,   Moravou,   Malopolskem   a   Uhrami,  13  mil  od  Krakova,  12 mil  od  Olomouce a 11 mil od  Žiliny.  Leží   na  kopci  k  vesnici  Puncovu, avšak dlouhá ulice oproti zámku leží v údolí. Jeho longituda je 41´44 min, jeho latitudo je 49´59 min. Budovy uvnitř jsou z kamene skvěle vystavěné. Na knížecím zámku lze vidět starý zděný kostel... 

Dále popis pokračuje:  Protože  tento  hrad  je  od města Těšína něco odloučen, je dobře viditelný. Taktéž městská radnice půvabně a statně vystavěna, nikoliv uprostřed náměstí, jak bývá zvykem, ale na rohu, těsně vedle dominikánského kláštera. Toto  náměstí  a  rynek  je  dosti  veliké,  široké  a  velmi čisté. Uprostřed najdeme pěknou velikou kašnu zakrytou mědí. Domy okolo jsou vysoké, zděné z kamene, avšak ve vedlejších uličkách je ještě mnoho dřevěných domů, které mají nahoře pavlače, takže  obyvatelé  z  nich  vyhlížeti  nebo  jiné  své  záležitosti  konati  mohou.  Cizinci  pak  dole  při  dešti   v   suchu se procházeti mohou... Ve vládních záležitostech bývají stavy, které jsou v tomto knížectví veliké a okázalé, u dvora slyšené a  rozsouzené.  Ve městě  stojí  primátor  a  jiní  radní  pilnovati  právo podle obecného slezského práva a svých privilegií... Co se týče jídla a pití a jiných denních potřeb, je ve městě Těšíně vše snadno k dostání. Pěkný chleba a dobré maso lze dostat za přiměřené peníze. Není nedostatku ryb ani z rybníků ani říčních. Dva druhy piva se zde také vaří, pšeničné a ječmenné, a Valaši, kteří bydlí v horách a na týdenní trhy přicházejí, jej mají jako svůj nejlepší alikant a skrze něj také při hajduckých tancích osvěženi bývají. V jeho dvou kostelích je zaveden dvojí svobodný výkon křesťanského náboženství  v  českém a německém jazyce, skrze zámek, který se podobá obydlí boha války a městské hradby, které jsou pro  nutnou obranu proti každému násilí a náporu vystavěné a od radnice je spravedlnost a občanský pořádek takto řízen, že mezi zčásti německými a zčásti českými měšťany kvete jednota a počestnost. Nesvornost a podvody jsou zde cizí.

O 25 let později, v roce 1650, vyšla v rámci rozsáhlého mnohosvazkového díla Topografi ae, vydávané Mathiasem Merianem (1593-1650) ve Frankfurtu nad Mohanem, další relace o Těšíně a o Těšínsku: Je zde vidět dvojí pohoří. Na  východě  dotýkají  se Karpaty Slezska a oddělují je u Těšína a Bytomi od Uher a Polska, jsou nazývané Uherské pohoří, od prostých lidí však Jablunka, a jsou nadmíru bohaté na stříbro a olovo. Obyvatele tohoto pohoří nazývají Valachy, z nichž značná část se v roce 1643 přidala ke Švédům ležícím na Moravě a pomáhala poškodit císaře, avšak přišli zkrátka. Proti jihu je čára Sudetského pohoří, které začíná u Kladského pohoří a je nazýváno moravské pohoří, obecněji Jeseníky. Město Těšín má  silné  a  pevné  brány  a  také tlusté  hradby.  Z  kostelů  je  pozoruhodný  zejména  ten  v  dominikánském  klášteře, který  je  pěkný, vysoký, světlý a veliký, a ve kterém těšínská knížata mají svoje knížecí hroby. Dále je zde městský kostel, kde se káže česky. Neboť zdejší měšťané jsou dílem Němci a dílem Češi... Co se týká augsburského náboženství, byli měšťané na  věčné  časy  statně  privilegováni,  ale  když  se kníže Adam Václav stal katolíkem, vyžádal si listiny k nahlédnutí, načež je rozřezal a tyto kusy v misce po pážeti opět předati nechal a pak změnu náboženství s velkým důrazem uskutečňoval. Zemřel on v roce 1617. Jeho syn kníže Fridrich Wilhelm později bez mužských potomků také odešel... Merianův popis vlastně  jen potvrzuje a doplňuje dřívější Schickfusovu relaci, mimořádný význam má však jeho dílo především pro své vynikající ilustrace a otištěné rytiny s pohledy na Těšín a další města.

Obsáhlejší    topografické    popisy    Těšínska    nacházíme    v    díle    Schlesiens   curieuse   Denkwűrdigkeiten etc. (Pozoruhodné pamětihodnosti Slezska atd.) z roku 1689. Jeho autorem byl Friedrich Lucae, luterský duchovní. Překvapuje jeho živé líčení horalů: 

Jsou zde tři věci, pro které má toto knížectví u cizinců věhlas. Za prvé zde bydlí a povětšinou odsud pocházejí  Hajduci,  jinak   zvaní   Goralé.   Je   to  druh  lidí,  kteří  posluhují  velkým  pánům.  Oblékají  je  do  zvláštních  šatů  a  používají je k posluhování. U některých se pozoruje obzvláštní věrnost a síla. Přitom  jsou  drzí  a  smělí.  Ti  z  nich,  kteří  zůstávají  doma   a   neslouží   u   pánů,  dávají  se  občas  za  drobné  spropitné najmout od cestujících kupců jako ochrana. Někteří si však sami udělali zaměstnání z loupení a kořistění a jako dobří střelci střílejí vše, co najdou v lesích a křoví. Od  přírody  jsou  velmi  zdatní  v  běhání. Je u nich cítit veselý humor, takže velcí pánové je rádi trpí kolem sebe. Znám   knížata,   kteří   jim   svěřili   dokonce   úřad   vrchního  číšníka.  Protože  žijí  v  takovém  koutě, že  se  snadno  ocitnou  brzo  v  Polsku,  tu  v  Uhrách,  tu zase na Moravě, je toto jedna z mnoha příčin, že často vrchnosti vzdorují a chtějí setřást jařmo poddanství.

Lucaeův popis knížecího sídelního města Těšína odpovídá popisům Jakoba Schickfuse i Mathiase Meriana. Nacházíme v něm také stručné topografické popisy dalších těšínských měst - Bílska, Fryštátu, Skočova, Frýdku, Ostravy a Jablunkova. O Bílsku se tak např. dočteme, že leží 5 mil od Těšína a 8 mil od Krakova, blízko polských hranic, o Fryštátě, že sousedí s Ratibořskem a leží na řece Olze na rybách velmi bohaté a na velmi úrodné půdě. Kostel a radnice zvyšují význam místa, ačkoliv měšťanské domy jsou většinou ze dřeva. Nejvíce zdobí město starý, avšak dobře založený zámek, který byl dříve rezidencí těšínských knížat. O Frýdku: blízko moravských hranic leží Frýdek  s  hradem,  k tomu hezké  panství.  Lucae  popsal  stručně  i  slezskou část dnešní Ostravy a připomněl i obce v  jejím  okolí:  Ostrava  je  starý hrad, který se připomíná v listině knížete Kazimíra a krále Jana, Anno 1321. Taktéž patří k Těšínsku významná šlechtická  sídla  Ráj,  Kunčice,  Šenov  a  jiné.  Větší  pozornost věnoval  Jablunkovu a  sousedním  Mostům:  Jablunkov   je   vlastně   městečko   na   Olze,   blízko   hornouherské   hranice,  položené v karpatském pohoří. Pro pohodlnou polohu a pro úzký průsmyk ze Slezska do Uher založili v roce 1578 knížata a stavy poblíže na kopci, před v úzkém údolí ležícím městem, opevnění a obsadili tento hraniční dům svým vlastním vojskem. Pro tuto pevnost bylo toto místo proslaveno,  neboť  všechno  co z horních Uher do Slezska cestuje, musí zde kolem a skrze projít... Anno 1663, když Tataři na Moravu až po Břeclav a jinde loupením, drancováním, zabíjením, vyplavováním a odvlékáním lidí najížděli, obsadili knížata  a  stavy  tento průsmyk naverbovaným vojskem a tímto odstrašili tyto bestie a zůstali od jejich tyranie osvobozeni a klidní. Anno 1683, při obléhání Vídně, když to vypadalo, jako kdyby všechno bylo vzhůru nohama, obsadili císařští opět tento průsmyk dostatečnou posádkou, a tato odrazila útoky ze všech stran se rojících dravých ptáků. A tak se rok co rok ukazuje,  jak  potřebná  je  jablunkovská  obranná  pevnost  pro  slezský  kraj, ale také jak prospěšná by byla pro nepřítele. Za nynější turecké války je ona garnizonem a artilerií dobře zásobena. 

Mimořádně cenným svědectvím o proměnách Těšínska po třicetileté válce je i ručně psaná Kniha pamětí rozdílných potřebných léta 1632 měsíce Augusti založena renesančního šlechtice Kryštofa Bernarda Skrbenského z Hříště, držitele šenovského panství. K založení rukopisu se váže i poznámka Tato knížka jest ode mě podepsaného a  vlastní  rukú  založená  těch  pamětí,  kterýmž  má  smrt  konec  učiní,  osobně podepsaná autorem. Poslední záznam je  z  roku  1685,  autor  si  tedy  zapisoval  významné  události  po  více  než  50  let.  Český  jazyk,  kterým  autor až na několik málo německých zápisů svou knihu napsal, byl jeho mateřským jazykem a čeština tehdy dominovala i v tehdejším stavovském těšínském prostředí, o němž často autor píše. I když většinu prostoru v rukopisné Knize pamětí  věnuje  Skrbenský  pochopitelně své rodině a dětem, nebyly mu lhostejné ani významné politické změny, k nimž na Těšínsku došlo za jeho dlouhého života.

Výjimečný    rukopis    tak    zároveň    ilustruje   i   náboženský,   hospodářský   a   politický   vývoj   na  Těšínsku a současně na Opavsku a sousední severní Moravě: Léta Páně 1639, dne 30. máje přijeli komisařé od Jeho Milosti Císařské nařízení, do Těšína, aby hold od pánů stavů těšínských na místě přijali, jakž se i stalo, že takový hold v ruku dáním, jak se perve jiným vrchnostem vykonával, než přísahú vykonán jest, a to na takový způsob, že po smrti Její Milosti kněžny žádného jiného za pána, než Jeho Milost Císařskou mít nechtějí a nemají, i od měst a městeček vykonán jest. Zástupci těšínských  stavů  tehdy  ve  Vídni  žádali  panovníka  coby  českého  krále  a  tedy i budoucího těšínského knížete o potvrzení všech těšínských zemských privilegií, neboť tehdejší těšínské kněžně Alžbětě Lukrécii byla vláda nad jejím slezským knížectvím přiznána pouze doživotně: Léta Páně 1639, dne 10. Augusti, budouce v Těšíně na obeslání pan Mikuláš Rudský a pan Jan Radecký, jsouce od pánův stavů těšínských do Vídně strany konfirmování (potvrzení) privilegií jejich posláni, navrátíce se, relaci strany vyřízení svého na mající instrukci jsou činili. Předně konfirmaci privilegií jsou předložili, v které konfirmaci Jeho Milosti Císařské všechny privilegie i zřízení zemské potvrzovati.

Skrbenský stihl zaznamenat i jiné významné politické události té doby: Léta Páně 1655, měsíce Julii, král švédský jménem Karolus vtrhnul do království Polského a začal vojnu s králem polským a hned ponejprve město Poznani vzal. Švédové   postupně   dobyli   Varšavu   i   Krakov   a  doslova  zaplavili  celé  území  polského  království,  do  dějin i  do  literatury  vešla  tato  událost  pod  pojmem  "potopa".  Polský  král  a  řada emigrantů tehdy našli útočiště za hranicemi země ve Slezsku. Rakousko vyslalo na Těšínsko a do celého Horního Slezska vojsko, které mělo případnému švédskému vpádu na území habsburské říše zabránit.

O dva roky později si Skrbenský poznamenal: Léta Páně 1655, dne 2. Aprilis, mezi 4. a 5. hodinú z rána Jeho Milost Císařská Ferdinand třetí, volený římský císař regírující, dokonal jest život svůj v městě Vídni, po němž regíroval jako král uherský a český syn jeho Leopold.

Kryštof Bernard Skrbenský z Hříště byl, ostatně obdobně jako většina příslušníků tehdejší těšínské šlechty, přesvědčeným  protestantem  a  těžce  snášel  změny  konfesní  orientace  těšínského  knížete Adama Václava, jenž   konvertoval   ke   katolictví.   Rekatolizačnímu   tlaku   habsburského  panovnického  dvora  se  nevyhnula ani Adamova dcera, kněžna Alžběta Lukrécie. Po její smrti rekatolizace ještě zesílila. Hořké poznámky o tom najdeme i v Knize pamětí hned na několika místech: Léta Páně 1654, dne 26. Martii, čehož Pán Bůh se politovati rač, jsou v knížectví těšínským všechny kostely poodebrané, kněží vypověděné a bezbožníky osazené.

Odrazem změn, k nimž docházelo v minulosti, jsou i staré mapy. Kartografická díla starých mistrů jsou obvykle zdrojem informací především z hlediska historicko-geografického. Ale i z hlediska uměleckého jsou dodnes pokládána  za  mimořádně  atraktivní. Jednou z nejstarších známých map Slezska je mapa Sebastiana Münstera z roku 1544. Nacházíme v ní zobrazení nejdůležitějších slezských měst, mezi nimi i Těšína, vůdčí linií je řeka Odra. Názvosloví je německé, zčásti latinské. Jedná se o první známé kartografické zobrazení Slezska, které vyšlo tiskem - poprvé v Basileji v Münsterově díle Cosmographia v roce 1578

Další   velkou   samostatnou   mapu   Slezska   vyhotovil   v   roce  1561  vratislavský  učenec  Martin  Helwig. Mapa je doplněna bohatou heraldickou výzdobou tvořenou znaky 14 tehdejších slezských knížectví a především českým lvem na straně české a polskou orlicí na straně polské. Na mapě opět najdeme samozřejmě všechna významnější slezská města, mezi nimi i Těšín. Dílo zachycuje Slezsko v územním rozsahu do roku 1742 včetně Kladska   a   přilehlých území Moravy, Čech, resp. Polska. Helwigova mapa se dočkala celé řady přepracování, např. v latinské edici atlasu Abrahama Ortelia, vydaného pod názvem Teatrum Orbis Terrarum v belgických Antverpách v roce 1573 nebo v roce 1603. V Orteliově díle je mapa uvedena pod názvem Silesiae Typus descriptus et editus a Martino Helwig Neisense et Nobili viro Nicolao Rhedinger dedicatus. Anno 1561. Jihovýchodní část Slezska, zejména Opavsko a Těšínsko, zachycuje i mapa Moravy Jana Amose Komenského z roku 1624. I když primárně se mapa věnuje zobrazení Moravy, najdeme v ní také Těšín a Jablunkov. Názvosloví mapy je dvojjazyčné - vedle němčiny je použita i čeština. Kartografické dílo je doplněno vedutami. Rovněž v Komenského mapě je pro zobrazení reliéfu použita tzv. kopečková grafická metoda. Jsou zachyceny i hlavní říční toky, vedle řeky Moravy samozřejmě i Odra a Olše/Olza.

Snad nejznámějším zobrazením území Těšínska z poloviny 18. století je mapa Těšínského knížectví Jonáše Nigriniho, kterou vydal na objednávku těšínské vrchnosti v roce 1724. Mimořádně zajímavé je sledovat vyobrazení průběhu zemských hraničních linií mezi Těšínským knížectvím a Slovenskem, a zároveň hranice nižších stavovských panství, tzv. status minor, Frýdecka a Bílska. Vzhledem k tomu, že Nigrini neváhal spornou linii posouvat v mapě ve prospěch své uherské vlasti, v Těšíně to sklidilo značnou nevoli a prakticky celý náklad tisku byl zkonfiskován a zničen. Sám Jonáš Nigrini byl zatčen a musel zaplatit pokutu.

Stejně tomu bylo i u druhého vydání. Není tedy divu,   že   mapa    je    velmi  vzácná  a  vyskytuje se v archivech jen v několika kusech. Připomeňme jen   velmi   stručně,  že  hraniční  linie  východně od Jablunkovského průsmyku byly předmětem dlouhého sporu - jednalo se zejména o výnosné oblasti pro pastevectví. To bylo jedním z důvodů výstavby série těšínských pohraničních pevností - šancí, i když hlavním důvodem bylo očekávané nebezpečí vpádu Turků do Slezska. Nigriniho mapa je   doplněna  krásnou  grafikou, v  níž   nacházíme i zobrazení tehdejšího oděvu. Druhé vydání mapy Těšínského   knížectví   Jonáše   Nigriniho   pochází z doby kolem roku 1730. Její originální rozměry jsou 580 × 485 mm, měřítko 1 : 160 000. Byla vytištěna z mědirytiny, kterou připravil rytec Jan Ludvík Andrea klasickým postupem (prvně byly vyryty značky sídel, poté vodstvo, následovaly popisy, reliéf a vyznačení zemských hranic). Posléze byla mapa vybarvena. U středu horního okraje Nigrini úmyslně změnil text z prvního vydání  pojednáním   o   neobyčejně  velkých  ovcích  a  léčivých účincích jejich mléka, jež prý blahodárně působí při dnavých záchvatech. 

Mapa Těšínského knížectví, kterou vytvořil císařský důstojník a kartograf Jan Wolfgang Wieland v roce 1731 (definitivní podoba pochází z roku 1736), je kolorovanou mědirytinou s rozměry 557 × 815 mm a měřítkem 1 : 118 000. Nové podrobné mapové zpracování území Těšínského knížectví bylo odpovědí na zkonfiskované dílo evangelíka Jonáše Nigriniho, jenž nepřesně zakreslil průběh sporné hranice mezi Slezskem a Uhrami. Wieland naopak    na   přání    vrchnosti   výrazným   způsobem    rozšířil   území   Těšínska  až  po  soutok  řeky  Oščadnice a  Milošovského  potoka  u  slovenské  Čadce.  Západní hranice Těšínska zachycená na Wielandově mapě Těšínska z  roku 1736 se opírala o tok řeky Ostravice, a to od jejího pramene až po ústí do Odry. Na tomto průběhu hranice se během 13. století vzájemnými ujednáními dohodla těšínská knížata s olomouckými biskupy, jimž náležel severovýchodní   výběžek   Moravy   sousedící   s   Těšínskem.  Parergo  mapy  zdobí   vyobrazení  tzv.  vybranců, tj. příslušníků ozbrojených nepravidelných vojenských útvarů rekrutovaných na Těšínsku v době válečného ohrožení z řad knížecích poddaných.

Vojenský kartograf Jan Wolfgang Wieland byl pověřen rovněž podrobným kartografickým zpracováním území celého Slezska. Mapování zahájil v roce 1722 v západním Slezsku, v roce 1731 zpracoval zmiňovanou mapu Těšínska, v roce 1732 mapu Opavska a Krnovska. Ve Wielandově práci pokračoval další vojenský rakouský kartograf Matyáš Schubert. Práce na slezském mapování pokračovaly i po vypuknutí slezských válek. Když byl roku 1741 poručík Schubert raněn a zajat, přešel do služeb pruského krále Fridricha II., jenž vydání map podpořil. Soubor map Slezska známý pod označením Slezský atlas (Slesische Atlas) vyšel roku 1752 a čítal 20 mapových děl. Mapy jsou velmi podrobné. Celková mapa Slezska má měřítko 1 : 870 000 a je datována rokem 1749, mapa Horního Slezska z roku 1746 je v měřítku 1 : 578 000, mapa Dolního Slezska z roku 1745 v měřítku 1 : 577 000. Rozdílná měřítka lze vysvětlit snahou o zachování jednotného formátu mapových listů, i když původně byla jednotná. Důležitá je skutečnost, že mapy již akceptují výsledky slezských válek a odstoupení území většiny Slezska Prusku. Na přehledné mapě Slezska a na mapě Horního Slezska lze spatřit již zákres nové státní hranice mezi Rakouskem a Pruskem a hranice zbylého tzv. Rakouského Slezska včetně Těšínska. Průběh slezských válek přinesl mj. potřebu kvalitních mapových podkladů pro vojenské účely a tak již v roce 1763 bylo Rakouské Slezsko znovu podrobně zmapováno, a to v měřítku 1 : 28 800 - území Rakouského Slezska bylo pokryto 40 mapovými sekcemi, které vytvořily společně tzv. Válečnou mapu knížectví těšínského, opavského, krnovského a niského. Přes zjevné nedostatky se mapa stala prvním topograficky zpracovaným zobrazením Rakouského Slezska.

Z  hlediska  dějin  kartografie  i  rozvoje  správy   v   Rakouském   Slezsku bylo mimořádně významné vyhlášení tzv. stabilního katastru, k němuž došlo z příkazu císaře Františka I. v roce 1817. Katastrální mapy byly vyhotoveny již na pevných geodetických základech v měřítku 1 : 28 800, ve Slezsku proběhlo katastrální mapování v letech 1824-1836. K dispozici již byla trigonometrická síť. Vzniklé mapy se na dlouho staly podkladem pro celou řadu dalších odvozených map.