Těšínsko v rukou Habsburků

OD HOLDU TĚŠÍNSKÝCH STAVŮ CÍSAŘI 

K ZÁNIKU ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ


Těšínský kníže Fridrich Vilém
Těšínský kníže Fridrich Vilém

Když v srpnu 1625 v Kolíně nad Rýnem zemřel těšínský kníže Fridrich Vilém, nezanechal mužského potomka, a stal se tak posledním knížetem z těšínské větve piastovské dynastie mužského pohlaví. Podle závěti se vlády v Těšíně po Fridrichově smrti měla ujmout jeho sestra Alžběta Lukrécie. Kníže se přitom odvolával na starobylé privilegium českého krále Vladislava Jagellonského   z  roku   1498,   které   umožňovalo,   aby   vládu v knížectví převzaly i ženy z vládnoucího rodu. O své se ovšem tehdy přihlásili i Habsburkové, kteří v té době již byli českými králi. Nárok Fridrichovy sestry zpochybňovali, mj. s poukazem na ještě starší ujednání a holdy těšínských knížat českému králi Janu   Lucemburskému   z   roku  1327.  Alžběta  proto  neváhala a   ihned   se   z   Moravy,  kde  v  té  době  pobývala,  vypravila do Těšína, a v září 1625 jí zástupci těšínských stavů a všech měst vzdali svůj hold. Tímto krokem předešla českého krále, císaře Ferdinanda II., jehož zmocněnec dorazil do Těšína až o několik dní později. Panovník nakonec platnost vladislavských  privilegií  v  roce  1625  potvrdil, ale fakticky právo Alžběty Lukrécie vládnout uznal až v roce 1638 s tím, že po její smrti již Těšínsko definitivně připadne Koruně české. Následující rok proto dorazili do Těšína panovníkovi komisaři, aby od těšínských stavů převzali hold. Těšínští s tímto řešením souhlasili, zároveň si však vymohli konfirmaci - potvrzení těšínského zemského zřízení a všech dosavadních zemských těšínských privilegií. Císař Ferdinand III. po smrti těšínské kněžny předal Těšínsko z titulu českého krále synovi Ferdinandu IV.

Po smrti poslední piastovské kněžny Alžběty Lukrécie v roce 1653 se Těšínské knížectví jako odumřelé léno Koruny české stalo majetkem Habsburků, kteří byli od roku 1526 českými králi. Byli to postupně Ferdinand III. (1654-1657), Leopold I. (1657-1705) a Josef I. (1705-1711). V roce 1654 bylo Těšínsko vtěleno do české královské komory ve Vratislavi a od té doby byly těšínské knížecí domény nazývány komorními statky. V polovině 17. století bylo na Těšínsku kromě komorního panství již sedm menších panství se zvláštním statusem, tzv. status minor, která měla tu výsadu, že byla vyňata z knížecí správy a byla podřízena přímo úřadu ve Vratislavi. Vedle nich bylo na Těšínsku v té době dalších 75 drobných šlechtických panství.

Marie Terezie
Marie Terezie

Císař Ferdinand III. sice udělil Těšínsko jako léno svému dvacetiletému synovi Ferdinandu IV., jenž také vyslal do Těšína své komisaře k převzetí panství. Těšínská zemská šlechta jim složila hold a královský komisař potvrdil dosavadní svobody a privilegia i platnost těšínského zemského zřízení. Avšak Ferdinand IV. byl těšínským knížetem jen rok, po jeho smrti v roce 1654 se Těšínsko opět vrátilo do rukou Ferdinanda III. Během krátké doby se na Těšínsku mnohé změnilo. Zatímco pro těšínské Piastovce   bylo   Těšínské  knížectví  rodinným  dědictvím  a  v  Těšíně po generace budovali hrad, později zámek, který se rozrostl do podoby okázalého  knížecího  sídla, pro nové vládce se Těšínsko stalo jen jednou z mnoha provincií, odlehlou, osobně nikdy nepoznanou a spravovanou prostřednictvím zastupujících úředníků. Těšín přestal být knížecí rezidencí, jak tomu bývalo dříve. Nikdo z nových knížat se na Těšínsko nepřijel   ani   podívat.   Když   Josef   I.  v  roce  1711  zemřel,  nastoupil na  císařský  a  český  královský  trůn  jeho  bratr  Karel  VI. Ten rozhodl o  vynětí  těšínských  statků  z královské komory ve Vratislavi a odkázal je  společně  s  celým  knížectvím  roku  1722 Leopoldovi Lotrinskému. Po jeho smrti zdědil roku 1731 knížectví jeho syn František Štěpán, pozdější manžel císařovny Marie Terezie. Po něm jej převzal Josef II., který  jej  postoupil své matce Marii Terezii. Ta jej udělila roku 1766 jako věno své nejstarší dceři Marii Kristině. Až po 150 letech, v roce 1804, přijel do Těšína manžel Marie Kristiny, vévoda Albrecht Sasko-Těšínský. Za svého pobytu nebydlel na těšínském zámku, ale v nově vybudovaném sídle rodu Laryšů, protože původně rozsáhlý středověký hradní, později zámecký komplex byl v době třicetileté války vážně poškozen. Poté, co byla většina poničených budov tzv. Horního zámku v roce 1659 rozebrána, zůstal v užívání jen tzv. Dolní zámek.

Marie Kristina
Marie Kristina

Po smrti císaře Karla VI. v roce 1740 vypukly mezi evropskými panovnickými rody spory o nástupnictví po tomto Habsburkovi, jenž po sobě nezanechal mužského dědice, a na trůn usedla jeho nejstarší dcera Marie Terezie. Legitimitu jejich dědických nároků ovšem odmítalo uznat hned několik panovníků, kteří si hodlali rozdělit "habsburské dědictví". Bohaté Slezsko vyvolávalo zájem pruského panovníka Fridricha II., jenž se svou armádou překročil  jeho  hranice  bez  vyhlášení války v prosinci 1740. V únoru již bylo Slezsko až na několik málo pevností v pruských rukách. Počátkem února 1741 obsadil holandský plukovník de la Motte Fouqué v pruských službách prakticky    celé   Těšínsko   včetně   Těšína   a   Jablunkovských   šancí. Tamní posádka se pruské přesile vzdala bez boje a opevnění bylo obsazeno pruskou armádou. Pruské posádky byly na "zimní kvartýry" rozmístěny rovněž    ve    všech    částech   Těšínska,   zejména   pak   ve   městech, odkud  pravidelně  vyjížděly  zásobovací  oddíly  obstarávat potravu a proviant od venkovského obyvatelstva. Pobyt  Prusů  na  Těšínsku  trval  sice  jen  necelé  dva  měsíce,  avšak  i za tak krátkou dobu způsobili především ve městech poměrně značné škody. Nejvíce utrpělo obyvatelstvo ubytováním vojska a s tím spojeným poskytováním  stravy.  Nezřídka  se  vojáci  dopouštěli  nejrůznějších  násilností,  při nichž způsobili další škody na   vybavení   jednotlivých   domácností.   Nejméně   byla   jejich   pobytem   postižena   města   Bílsko  a  Frýdek. V obou případech totiž počet mužů tamní pruské posádky nepřevyšoval stovku. O poznání větší posádky kvartýrovaly ve Skočově, Strumeni, Jablunkově a Fryštátě. Již koncem ledna 1741 vykazuje městská účetní kniha Fryštátu mezi vydáními z městské pokladny položku na ošacení vojáků a kapesné, rovněž v následujících dvou měsících zde nacházíme zápisy vydání související s pobytem početnější pruské posádky. Část pruských oddílů kvartýrovala v Bohumíně.

Největší   tíhu   spojenou   s   ubytováním  pruských  jednotek  neslo  ovšem  centrum  knížectví,  město  Těšín. Zde pobývala hlavní část ze čtyř praporů pěchoty a pěti švadron jízdy, které se podílely na obsazení Těšínska počátkem roku 1741. Svůj hlavní štáb zde zřídil také velitel pruských vojsk na Těšínsku, plukovník de la Motte Fouqué.  Celkové  náklady  spojené  s  pobytem  Prusů  v  Těšíně se vyšplhaly na 1 640 tolarů, přičemž 451 tolarů z  této  částky  bylo  vydáno  pouze  za  stravu  nepočetné  suity  plukovníka.  Pruské  oddíly setrvaly na Těšínsku až do poloviny března 1741.

Dne 11. června 1742 byl sjednán tzv. vratislavský mír, podle něhož bylo pruskému králi postoupeno celé Dolní Slezsko s hlavním městem Vratislaví, Kladsko i valná část Horního Slezska. Habsburkům zůstala jen část Knížectví opavského a krnovského, niského a ratibořského a celé území Knížectví těšínského. Mír zcela zásadním způsobem podmínil další vývoj českého státu, jehož rozloha se zmenšila o třetinu. Český stát po čtyřech staletích ztratil většinu Slezska, bohaté a v té době nejvíce rozvinuté historické země Koruny české. V červnu 1744 začala druhá slezská válka, pruské jednotky dočasně obsadily Prahu, téhož roku byl pruskými husary přepaden i Těšín. 

Albrecht Sasko-Těšínský
Albrecht Sasko-Těšínský

Drážďanským  mírem  z  roku  1745  byl  však v zásadě potvrzen stav z roku 1742. Ke třetí válce o slezské území pak došlo roku 1757. I na Těšínsku se tehdy bojovalo. Uherské oddíly byly v roce 1758 zatlačeny pruským vojskem za Jablunkovský průsmyk a Prusové vojensky obsadili celé území Těšínska, do Těšína vjely oddíly pruských   husarů.   Po   několika   týdnech   byly   vytlačeny  císařským  vojskem, ale Prusové se vrátili ještě v roce 1760, kdy opět obsadili celé území Těšínska s cílem získat co nejvíce peněz z kontribučních poplatků. To zopakovali také v roce 1762. Třetí mírová smlouva z roku 1763 ukončila podobné praktiky a přinesla i ukončení tzv.  sedmileté  války,  ale  ještě  v  roce 1777 došlo ke čtvrté válce mezi Marií Terezií a Fridrichem II., a v roce 1778 se vojenské operace opět odehrály na území Těšínska, když se u Slezské Ostravy střetla rakouská armáda s pruskou. Podle tamní farní kroniky  vtáhlo  do  Slezské  Ostravy  na  10 000  pruských vojáků. Zatímco pruské oddíly přezimovaly v Opavě, část císařského vojska toho roku opět přezimovala v Těšíně. Definitivně byl rakousko-pruský mír dojednán o rok později v Těšíně, kde byl také 13. května 1779 podepsán. Vešel do historie jako tzv. těšínský mír.

Vojenské operace na Těšínsku doprovázel všeobecný neklid a obavy lidí, častá byla rabování a loupeže, země byla poničena. Rostoucí výdaje, spojené s vydržováním vojenských oddílů, přinášely i rostoucí nevolnické povinnosti, což na přelomu 17. a 18. století vedlo k projevům nespokojenosti poddaných. Jejich neudržitelná sociální situace vedla k prvním otevřeným ozbrojeným střetům s vrchností a vyústila v rozsáhlá poddanská povstání. První velká vlna  lidových  povstání  na  Těšínsku  byla  zaznamenána již v letech 1706-1707, v různých podobách doznívala až  do  roku   1715.   K   největšímu  rozmachu  poddanských  bouří  došlo  ve druhé polovině 18. století. Poddaní si  stěžovali  na  bezohledné zvyšování robotních povinností a na neúnosné poměry u státních úředníků, u nichž se však marně dovolávali pomoci. Stěžovali si proto i k vídeňskému dvoru, kam přicházela z Těšínska jedna deputace  za  druhou.  Vzbouřené  poddané vedl Ondřej Foltýn, sedlák ze Starého Města na fryštátském panství. Na Těšínsko byla v roce 1766 vyslána zvláštní vyšetřovací komise, která se stala svědkem dalších povstání, tentokrát  na  frýdeckém  panství  a  v  okolí  Dolních  Marklovic.  Komise  vyšetřovala jednotlivé stížnosti přímo na místě, protože se stížnostmi se přihlásilo 137 obcí z území celého Těšínska. Když komise ukončila o rok později svoji činnost, podala Marii Terezii obsáhlou zprávu, z níž vyplynulo, že hrůznost poměrů na Těšínsku nemá nikde jinde v zemích Koruny české obdoby. Výsledkem bylo vydání nového robotního patentu pro Rakouské Slezsko v roce 1771, který omezoval robotní povinnosti poddaných v zásadě na tři dny v týdnu. Brzy po nástupu Josefa II. na trůn došlo v roce 1781 k vydání patentu o zrušení nevolnictví.

Se státoprávními proměnami přicházely i změny dosavadní stavovské a městské správy. Měnily se i po staletí zavedené formy vnitřního uspořádání. Zrušením Královského úřadu v Opavě v roce 1783 došlo v rámci zavádění unifikace státní správy k definitivnímu zrušení starobylého zemského zřízení. V rámci Rakouského Slezska byly postupně vytvořeny dva kraje - těšínský a opavský. Pozdější správní vývoj v těšínském kraji vedl k vytvoření čtyř okresů - těšínského, bílského, frýdeckého a fryštátského.

Barokní době můžeme leccos vytýkat. Násilnou rekatolizací vynucený odchod  tisíců  protestantských  exulantů  ze  zemí  Koruny  české přinesl na dlouhá desetiletí nenahraditelnou ztrátu českých národních elit. Zároveň však musíme uznat, že tereziánské a josefínské reformy přinesly významné pozitivní změny. Odrážely tehdejší modernizační a reformní úsilí, nezbytné pro fungování rozsáhlého soustátí. Osvícenský absolutismus v podobě shora diktovaných patentů a nařízení položil základy dnešní občanské společnosti a zahájil rozvoj vzdělanosti a vědy. V roce 1781 byl vyhlášen  toleranční  patent,  kterým  získali evangelíci svobodu vyznání. Na území Těšínska v té době představovali zhruba třetinu obyvatel. Zároveň byl vydán patent o zrušení nevolnictví. Reformy se týkaly nejen oblasti státní správy, soudnictví, vojenství, ale také školství. V roce 1774 byla nařízena povinná školní docházka. Podle doložených údajů z roku 1772 na Těšínsku navštěvovalo školu z 25 696 dětí ve věku do 12 let pouhých 310.

Pruské  Slezsko  mělo v roce 1742 rozlohu 32 343 km2, Rakouské Slezsko 5 147 km2. Kladsko, které bylo vyčleněno z Království českého a rovněž bylo tehdy připojeno k Prusku, mělo rozlohu 1 636 km2. Pátý článek vratislavského mírového  ujednání  stanovil  hranice mezi oběma státy, jež vydržely až do konce první světové války v roce 1918. U zemí Koruny české, pochopitelně již v rámci rakouského habsburského soustátí, zůstalo ze slezských knížectví celé jen Těšínské knížectví s rozlohou 2 228 km2, a dále dvě jižní třetiny Opavského knížectví a Krnovského knížectví,  jižní  třetina Nisko-grotkovského knížectví a tzv. nižší stavovské panství (status minor) Bohumín, které dříve patřilo k Ratibořskému knížectví.

Územní rozsah českého státu, resp. zemí Koruny české, se s průběhem staletí měnil. K nejvýznamnějším změnám došlo poté, co jimi přestaly být Horní a Dolní Lužice v 17. století a většina slezských knížectví v 18. století.  První mapa schématicky  znázorňuje  územní  vývoj  od  14.  do  druhé  poloviny  18.  století,  číslice  označují  jednotlivé  korunní  země: 1 - Čechy,  2 - Kladsko,  3 - Morava, 4 - Slezsko, 5 - Opavsko, Krnovsko, 6 - Osvětimsko, Zátorsko (od.  r.  1457  u  Polska),  7 - Sevěřsko  (od   r.  1443   u   Polska), 8 - Horní  Lužice  (od  r. 1635 v  Lenním  držení  Saska),  9 - Dolní  Lužice (od r. 1635 v  lenním  držení  Saska),  10 - Chebsko.   Po  slezských  válkách  se  územní  rozsah  zemí Koruny české ustálil v podobě, jaká je znázorněna na druhé mapě.