Kde oni, těšínští Valaši, vždycky pásávali a salaše mívali
VALAŠSKÁ KOLONIZACE TĚŠÍNSKA
Zatímco poměrně dobré podmínky pro zemědělství v nížinných částech Těšínska vedly ke vzniku řady měst a obcí již dříve, podhorské a horské části Těšínska byly pokryty souvislou lesní vegetací - nepřístupnost terénu, chladné podnebí s dlouhými zimami a množstvím sněhu a převážně kamenitá půda neposkytovaly dostatek prostředků pro obživu osadníkům. Není divu, že zůstávaly poměrně dlouho neosídlené.
Teprve od konce 15. století byly postupně osídlovány, a to za účasti nově příchozích obyvatel, Valachů, kteří postupně přicházeli od východu. Životním stylem i způsobem obživy se Valaši výrazně odlišovali od většiny zemědělsky orientovaného obyvatelstva v nížinách. Především vedli kočovný život, nezávislý na držbě půdy. Jejich doménou bylo horské pastevectví, tedy chov tzv. valašského dobytka, konkrétně koz, později také ovcí. Valaši s sebou na Těšínsko hnali stáda odolnějšího dobytka, chovaného především pro mléko. Kočovný způsob života jim umožnil migraci bez ohledu na hranice panství či států. K usazení valašského etnika došlo teprve v průběhu 16. století, a stalo se tak právě na Těšínsku a sousední Moravě. Jedním z nejdůležitějších faktorů, jež rozhodly o jejich usazení, bylo hospodaření. Tím, že Valaši pásli dobytek zejména na dosud nevyužitých plochách podhorských a horských oblastí a platili za pronájem těchto pastvin, přinášeli vrchnosti nové příjmy. To přimělo držitele jednotlivých panství, aby je k usazení motivovali.
Důkazem jsou mnohá privilegia, vydaná pro jednotlivé Valachy i představitele jejich samospráv - vojvody. Vojvodové na Těšínsku sídlili střídavě buďto v Mostech u Jablunkova, Návsí, anebo ve Visle. O úkolech valašských vojvodů se dozvídáme z dokumentu datovaného rokem 1680 - vojvoda měl spolu s hajnými objíždět lesy, kontrolovat valašské louky a pastviny a držet dozor nad salašemi, přičemž každoročně sčítal i veškerý chovaný dobytek. Vojvodové rovněž předsedali valašským soudům, které soudily majetkové i trestné činy mezi jednotlivými Valachy podle tzv. valašského práva.
Postup valašské kolonizace později podnítil i novou vlnu tzv. pasekářské kolonizace, na níž se již podílelo i původní obyvatelstvo. Tento proces značně proměnil dosud lesy velmi uzavřenou krajinu a položil základ dalšímu rozvoji celé oblasti. Nejstarší stopy valašského osídlení na Těšínsku se objevují na konci 15. století. K roku 1494 se v těšínské městské knize poprvé objevuje jméno Valach, které poukazuje na již probíhající valašskou kolonizaci. Okolo roku 1530 o nich evidujeme zápisy z řady obcí, např. z Bukovce, Bystřice, Gutů, Dolního Žukova či z městečka Jablunkova. V první polovině 16. století žili Valaši prokazatelně již také v okolí Těšína, Fryštátu i Bílska.
Od druhé poloviny 16. století probíhal pozvolný, zato však nesmírně důležitý proces postupného splývání valašského etnika s původním obyvatelstvem. Valašský způsob kolonizace, spočívající v mýcení lesních porostů pro budoucí pastviny a salašnictví, si totiž následně osvojili i místní obyvatelé, zatímco Valaši od nich převzali usedlý způsob života. Výsledkem splynutí obou kolonizačních vlivů byla jediná, tzv. horská kolonizace. Od tohoto názvu pochází rovněž obecně vžitý pojem gorol, označující obyvatelstvo podhorské části Těšínska. Vyvrcholením horské kolonizace bylo zakládání nových obcí, většinou s podstatným podílem valašského obyvatelstva. Na Těšínsku byly založeny obce Krásná, Malenovice, Morávka, Nová Ves, Staré Hamry, Jistebná, Javořinka a Visla. Do poloviny 17. století je následovaly ještě Tyra, Řeka či Košařiska. Valaši se usazovali i ve starších podhorských osadách. Tu a tam se o tom zachovaly dokonce i přímé písemné zmínky. Uveďme např. zápis z roku 1647, kdy se v Mostech u Jablunkova usadila řada Valachů na Studeničném, ve stejném roce pak v Komorní Lhotce koupil přirobisko (tedy paseku, kterou byla rozšířena původní zemědělská půda) Valach jménem Zagora.
Zajímavým fenoménem je kroj zámožných jablunkovských měšťanů, tzv. Jacků (1). Vyznačuje se noblesou a především bohatou kolekcí stříbrných šperků. Typickým prvkem mužského oděvu byl modrý kabát vpředu zdobený dvěma řadami velkých stříbrných gombíků spínaných řetízky. Nahoře obě části límce spojoval tzv. orpant - girlandovitá ozdoba tvořená množstvím stříbrných řetízků. Za pokrývku hlavy Jablunkovanům sloužila válcovitá beranice. Součástí obřadního oděvu byla šavle u pasu. Zjevnou inspirací ke vzniku tohoto kroje byly mj. uniformy vojáků z nedalekých šancí.
Těšínský ženský kroj (2) se skládal ze sukně přišité k životku bohatě zdobenému výšivkou. Do životku se oblékala bílá košilka, sukni kryla zástěra. Kroj doplňovaly červené punčochy skládané do záhybů a nízké černé boty se stuhou. Nedílnou a významnou součástí těšínského kroje byly stříbrné šperky. Tvořily je především hočky na živůtku, spinka u krku na košilce a honosný pás. Pro mužský těšínský kroj jsou typické úzké kalhoty z modrého sukna z boku lemované červenými portami a krátká vesta z téže látky. Pod ni se oblékala jemná bílá košile. Ze stejného materiálu byl ušit i svrchní plášť s dvojitým límcem. Oděv doplňovaly vysoké kožené holínky a tmavý klobouk s vyšším dýnkem.
Goralský kroj (3) je nejstarobylejším lidovým oděvem na Těšínsku. Nosil se v horských oblastech se zemědělským a pasteveckým způsobem obživy. Jsou pro něj charakteristické jednoduché střihy, ruční šití a domácí materiály (len, ovčí vlna, kůže). Mužský kroj tvořily světlé vlněné kalhoty, bílá košile s křížkovou výšivkou u krku a červená nebo černá vesta se stříbrnými knoflíky. Kalhoty byly přepásány širokým koženým pásem, nebo tenkým dlouhým páskem několikrát ovinutým kolem těla. Jako obuv sloužily kožené krpce, vlněné ponožky a přesně provázek omotaný kolem kotníků a lýtek. Proti nepřízni počasí chránil plstěný klobouk se širší střechou a hnědá vlněná pláštěnka.
V polovině 17. století bylo na území Těšínské komory (komora spravovala přímý majetek těšínských knížat) evidováno již 30 valašských salaší. V těšínské krajině lze po Valaších najít mnohá planiska, tedy vymýcené plochy, na nichž pásli svůj dobytek. Vliv tradičních valašských způsobů hospodaření, lidové kultury i jazyka dokládají i některé výrazy jako salaš, koliba, fujara, valaška, brynza, polana či grapa. Také místní názvy dodnes poukazují na někdejší valašský vliv, např. název obce Košařiska je odvozen od valašského slova košár, tedy salaš, po valašské kolonizaci zůstaly i názvy řady hor jako Magura (pahorek) nebo Gruň (horská louka). Mnozí dnešní obyvatelé Těšínska, i když o tom často ani nevědí, jsou potomky Valachů, řada z nich nese dodnes i valašská příjmení (Valach, Walach, Wałach, Valášek, Valošek, Wałoszek, Bača, Bacza), a to v různě psaných verzích.