Luterská víra na Těšínsku

JIŘÍ TŘANOVSKÝ - CITHARA SANCTORUM


Církevní zákoník zároveň naznačuje jiný fenomén těšínské historie - protestantismus. Církevní řád totiž  legalizoval   postavení  evangelické  církve na území Těšínska. Na základě ujednání říšských knížat, mezi nimi i slezských, s císařem Ferdinandem  I.   na sněmu konaném v Augsburgu v roce 1555 byla uvedena v život zásada cuius regio, eius religio (čí vláda, toho náboženství). Těšínský kníže se tím stal hlavou luterské církve ve svém knížectví. Prostor pro pronikání Lutherových  myšlenek  se tak na území Těšínska v 16. století zcela otevřel, protože nové protestantské náboženství se stalo i oficiální doktrínou knížete. Nekatolické náboženství pronikalo do Těšínska delší  čas,   k  rozhodujícímu   obratu obyvatel k protestantismu došlo ale za vlády knížete Václava III. Adama. Když převzal vládu do svých rukou, nabylo již luterství na Těšínsku převahu, a to zejména ve městech. V Těšíně ukončily  činnost  řády  dominikánů  a  františkánů, v   Orlové řád benediktinů. Již za vlády posledních Piastovců se však situace měnila a po převzetí vlády Habsburky po roce 1653 došlo k rázným rekatolizačním opatřením, vedeným Kašparem Tlukem z Tošonovic, jenž byl jmenován regentem komorních statků. Nejprve byl pověřen úkolem propustit z knížecí správy všechny evangelíky, záhy bylo uzavřeno i 49 protestantských kostelů a všichni protestantští  kazatelé    byli   z  Těšínska  vypovězeni.  Protestantské  bohoslužby,  kterých   se  zúčastňovali často i poddaní, se pak tajně konaly v domech evangelické šlechty. Lidé se s kazateli, jež tajně přecházeli slezsko-slovenskou hranici a přinášeli protestantské zpěvníky a knihy, setkávali i v beskydských lesích, např. v okolí obcí Bystřice a Visly.

Vzorem pro interiéry protestantských kostelů na Těšínsku se stal Ježíšův kostel v Těšíně. Základní kámen k jeho výstavbě byl položen roku 1709
Vzorem pro interiéry protestantských kostelů na Těšínsku se stal Ježíšův kostel v Těšíně. Základní kámen k jeho výstavbě byl položen roku 1709

Neutěšená situace nekatolíků přetrvala až do počátku 18. století, kdy bylo na základě ujednání mezi švédským králem Karlem XII. a rakouským císařem Josefem I. protestantům ve Slezsku vráceno 128 kostelů a bylo jim dovoleno vystavět i šest nových "milostivých", mezi nimi i jeden v Těšíně. Základní kámen     k   jeho     výstavbě   byl   položen   roku 1709 a evangelická těšínská šlechta financovala jeho výstavbu z vlastních zdrojů. Avšak trvalo poměrně dlouho, až do vydání tzv. tolerančního patentu císaře Josefa II. v roce 1781, než došlo k uznání určitých výsad evangelíků ze strany státu. Na Těšínsku následně vznikly nové evangelické obce, např. v Bludovicích, Komorní Lhotce, Bystřici a Návsí a evangelíkům byly povoleny veřejné bohoslužby i výstavba kostelů. Redukce počtu protestantských kostelů ve Slezsku byla prováděna postupně, především na územích bezprostředně podléhajících panovníkovi a katolické vrchnosti. Týkala se tedy i celého území Těšínska, jež se po smrti Alžběty Lukrécie stalo korunním knížectvím. Řada těšínských protestantů přesto vytrvale úsilí vrchnosti odolávala, odmítala předat vrchnosti liturgické předměty a knihy, platit poplatky katolickým duchovním a na mnoha místech včetně sídel protestantské šlechty byly pořádány tajné bohoslužby.

Patřil  k  nim   i   rod  Skrbenských z Hříště, přesto, že v roce 1654 byl uzavřen i protestantský kostel v sídle rodu v Šenově. Ještě o 20 let později, v roce 1674, si Kryštof Bernard Skrbenský zapsal:

Má   milá   a   jediná  cera  Johana  Kateřina,  do  společnosti  jednoty  a  církve  svaté  přijata a ku přijímání velebné svátosti těla a krve Kristově připuštěna. Pane Bože, račiž ji v tom utvrzovati a darů Ducha svatého v tom až do skonání života jejího podělovati.

Těšínské knížectví se stalo po uzavření tzv. altranstädtské konvence z roku 1707 ostrovem alespoň částečné náboženské tolerance a evangelíci si mohli v Těšíně po roce 1709 vystavět jeden ze šesti tzv. milostivých kostelů ve  Slezsku. Těšínsko se stalo zároveň útočištěm tajných nekatolíků ze sousední Moravy. V polovině 18. století např. do Komorní Lhotky zběhnul Václav Bernadský, původem Moravan z Trojanovic, který tam byl pro své náboženské přesvědčení vězněn. Svému synu Janovi a dalším tajným evangelíkům předával Václav luterské knihy. Proti  tomu  ovšem  zakročila  katolická  církevní správa a Bernadský byl podroben výslechu na frenštátské faře. Na otázku, proč přechovává ve své usedlosti kacířské knihy, odpověděl:

Já uznávám, že jsem chybil a velice jsem zhřešil a jsem proto ty knihy luterské přechovával, číst  neumím,  ale  číst  také  posluchával,  poněvadž  můj  otec  mně  k  tomu přísně měl, abych se tej víry přidržel, že se mně dobře povede, sice že bych přišel na zatracení a také mně k tomu s bitím přidržoval.

Uvolnění pout, svazujících náboženské přesvědčení obyvatelstva, přineslo na Moravu a do Čech až vydání tolerančního patentu v roce 1781, na Těšínsku zavládla náboženská koexistence již mnohem dříve.

Luterská víra si přes úsilí o rekatolizaci Těšínska udržela v této části Slezska silné pozice. Dosvědčuje to zápis Albrechta  von  Sydowa,   německého   cestovatele, který se více než o 100 let později vypravil na cestu do Karpat a v roce 1827 si zaznamenal do svého cestovatelského deníku:

Většina   goralů  jsou   katolíci, avšak hodně se jich hlásí též k protestantské církvi, jmenovitě v okolí Těšína. Mravní vzdělání je u tohoto prostého lidu vyšší, než bychom očekávali a zvlášť příjemný   dojem   budí   plaché   panny.   V   chrámu   Milosti   Boží   v   Těšíně  jsem  byl při protestantských bohoslužbách a při výuce dětí, jen málokdy jsem viděl v kostele takovou pozornost a úctu, takové důvěrné přitulení dětí ke kazateli a tak upřímné odpovědi jako zde. 

Jedním  z   odrazů  změn  náboženských  a   politických   poměrů v  Těšínském  knížectví  na   počátku  18. století je listina sepsaná v  květnu  1709 příslušníky evangelických těšínských stavů. Jedná  se  o  písemnou  záruku   podepsaných šlechticů na dluh ve výši 400 zlatých, které měli splatit z celkové sumy 700 zlatých za koupi domu se zahradou v místech, kde byla v Těšíně připravována stavba nového evangelického kostela. Stavba chrámu měla zahraničněpolitické pozadí. Po řadě desetiletí tvrdého rekatolizačního tlaku se pro nekatolíky ve Slezsku tehdy otevřela cesta k dosažení větších práv. Habsburkové byli vlivem vojensko-politické situace nuceni ustoupit od násilné rekatolizace.   Dohodou   uzavřenou   mezi  císařem   Josefem  I. a   švédským   králem   Karlem   XII.   v   Altranstädtu  souhlasili s navrácením některých kostelů Slezsku do rukou evangelíků. Dohoda se ovšem netýkala Čech ani Moravy. V roce 1709 bylo císařem povoleno slezským evangelíkům vystavět šest nových kostelů, mezi nimi i Ježíšův kostel v Těšíně. Listina je sepsána česky a jsou pod ní podepsáni příslušníci nejvýznamnějších těšínských šlechtických rodů: Ludvík Gurecký z Kornic, Václav Vilém  Rusecký  z  Ejvaně, Václav Pelhřim z Třenkovic, Fridrich Čammer, Adam Marklovský, Jan Adam Bludovský z Dolních Bludovic, Bernard Marklovský, Fridrich Kardinál z Vidernu, Ferdinand Henryk Sobek z Kornic a Jiří Fridrich Bludovský.

Jedním z nejvýznamnějších reprezentantů těšínského luterství se stal Jiří Třanovský. Narodil se roku 1592 v Těšíně. Jeho otec Adam  pocházel   z   Třanovic, matka Hedvika, rozená Zentková, z podhorských Smilovic. Podle vlastních záznamů Jiřího Třanovského  otec    i  jeho   děd   zpívával   české  nábožné písně a město Těšín bylo tehdy české, Hic progenies prima bohema fuit. Jiří se zmiňuje o vroucí české písni Ježíši, věčný Bože, všecka má naděje, kterou jeho děd zpíval i na smrtelném loži. Studoval v Gubíně, Kolobřehu u Baltského moře a již v 15 letech byl zapsán na univerzitě ve Wittenbergu, kde vystudoval filosofii a  bohoslovectví,  poté   působil   v  Praze   a  Třeboni. Protože byl  horlivým  zastáncem  Lutherova učení, přeložil a roku 1620 v Olomouci vydal spis Konfessí Augšpurská, buďto vyznání víry svaté  evanjelické,  jenž  posloužil  jako  modlitební  kniha  i  model  agendy  v  četných protestantských sborech na Moravě a později také ve Slezsku a na Slovensku. Život Jiřího Třanovského odrážel politické a konfesní proměny tehdejších zemí Koruny české. V důsledku rekatolizačního úsilí Vídně bylo v Těšínském knížectví vydáno roku 1624 nařízení o vypovězení protestantských duchovních ze země, další pak přišlo v roce 1629

Tento luterský kazatel působil na Moravě, ve slezském Bílsku a jako protestant v době rekatolizace našel útočiště na  Slovensku,  mj. na Oravském hradě a nakonec v Liptovském Mikuláši. U slovenských evangelíků pod Tatrami se užívalo starých českých protestantských kancionálů, avšak nebyl jich dostatek. Proto se Jiří Třanovský rozhodl pořídit z několika rukopisů vlastní nový výběr českých písní a v roce 1635 jej vydal v Levoči pod názvem Phiala odoramentorum. Modlitby křesťanské. Protože byl určen nejen pro bohoslužebné úkony, ale i pro domácnost, rozesílal jej svým četným známým. Současně se rozhodl připravit do tisku zpěvník českých církevních písní Cithara sanctorum, který jej proslavil daleko za hranicemi Slovenska. 

Cithara Sanctorum
Cithara Sanctorum

Do zpěvníku zařadil 413 českých písní, z toho asi 150 vlastních písní,  další  byly přeloženy do češtiny z němčiny a latiny. Poprvé vyšel v Levoči v roce 1636. Zpěvník se dočkal mnoha vydání a řada písní byla později přeložena i do polštiny. Cithara Sanctorum a obdobně také Phiala Sanctorum čili Modlitby nábožné ze svatého Písma vybrané a ve všech potřebách duchovních   i   tělesných  každého  dne  a  při  svátcích,  doma, v  chrámě  i   na  cestách  k  užívání užitečné, někdy od I. M. L. na světlo vydané na žádost některých pobožných křesťanů jinými potřebnými a výbornými rozmnožené se v rozšířené podobě     české     verze     zpěvníku     udržely    na    Těšínsku až do současnosti a dodnes je zpěvník používán evangelickými sbory i na Slovensku a v Polsku. Kromě prostředku k posílení luterské zbožnosti poezie Jiřího Třanovského svou pěknou ryzí češtinou posilovala i národní vědomí lidových vrstev tří slovanských národů - Čechů, Slováků i Poláků.