Práva a zřízení zemské Knížectví těšínského

ZEMSKÝ SNĚM, ZEMSKÝ SOUD A ZEMSKÉ PRÁVO


Těšínským  Piastovcům  zaručoval  jejich  vysoké  postavení  status  knížat.  V   tomto  ohledu  se  málo  početná  a   chudá   místní    šlechta    s    nimi  v  prvních  desetiletích  a  staletích  existence Těšínska sotva mohla rovnat. S častějšími záznamy o místním rytířstvu se na Těšínsku setkáváme  od  roku  1290.  Převažovali  majitelé jedné obce, sociálním a politickým dělítkem, který přiznával příslušníkům šlechty vyšší prestiž  u  knížecího  dvora, bylo  spíše  zastávání  určitého  úřadu. Tato skutečnost do značné míry determinovala vytvoření vyššího, panského stavu v Těšínském knížectví až do poloviny 15. století. 

Postupně   se   v   knížectví   etablovalo   několik   rodů,   jež   sehrávaly v politickém, kulturním a hospodářském životě   Těšínska   stále  významnější    úlohu,    např.    Bludovští    z    Dolních    Bludovic,  Beessové z Chrostiny, Barští z  Baště,  Čelové  z  Čechovic,  Gočálkovští,  Karvinští,  Neborovští  z  Nebor,  Vlčkové  z  Dobré  Zemice,  Laryšové, Harasovští z Harasova či Tlukové z Tošanovic.   

Karel Václav Celesta - za zásluhy ve válkách s Turky mu byl udělen titul barona
Karel Václav Celesta - za zásluhy ve válkách s Turky mu byl udělen titul barona

Je  přirozené,  že  šlechta  aspirovala  k  podílu  na  výkonu  moci v  knížectví  a  jednou  z  forem  takové účasti byla participace při   vydávání   dokumentů   knížetem.   Svědčí   o   tom  zápisy na soupisech svědků u důležitých listin, zejména při udělování půdy.  I  když  šlechta  dozorovala  počínání  knížete  a  usilovala o větší podíl na rozhodování, jak kníže Přemysl I., tak jeho syn Kazimír   si   dokázali  uchovat  plnou  míru  autonomie  a  moci a úloha šlechty se tak na Těšínsku v prvních desetiletích omezovala na svědectví tzv. testátorů, stvrzovaná jejich podpisy na  dokumentech  upravujících vnitřní život země. Kníže Přemysl I. obratně využíval svůj vliv spojený s mimořádně významnou pozicí, jakou zastával u pražského královského dvora a kníže Kazimír jej v mnohém následoval. Naopak zjevně slabé politické a ekonomické postavení těšínské šlechty v té době prakticky vylučovalo možnost zasahovat významněji do správy Těšínského knížectví.  Byla  zcela  vyloučena  z  aktivit knížete, které konal za  hranicemi  Těšínska. Například na holdovacích dokumentech z roku 1327, vydaných královskou kanceláří v Praze, podpisy zástupců těšínské šlechty nenajdeme, ač adekvátní podpisy nejvýznamnějších představitelů české šlechty nechybějí. Stav, kdy za hranicemi své země mohl těšínský kníže jednat  a  rozhodovat  prakticky  bez  ohledu  na  stanoviska  a  názory  šlechty,  se  udržel  po  celé  14. století. Také   ve   vnitřní   správě   země   kníže  požíval  značné  nezávislosti  a  jeho  politická  moc  byla  natolik  silná, že se při rozhodování nemusel o souhlas šlechty opírat. Dokládá to i udělování nejrůznějších práv a privilegií městům, u nichž kníže rovněž postoje šlechty obvykle nezohledňoval. Změny přinesl až přelom 14. a 15. století.

Adam Václav Pačinský z Velké Pačiny a Tenčína, zemský hejtman Těšínského knížectví, konec 18. stol.
Adam Václav Pačinský z Velké Pačiny a Tenčína, zemský hejtman Těšínského knížectví, konec 18. stol.

V  16.  století  patřilo  ke  šlechtickému  stavu  na  Těšínsku  téměř 60  rodů,  přičemž  dělení  na nižší (rytířský) a vyšší (panský) stav se  začalo  uplatňovat  od počátku vlády knížete Václava III. Adama. K vyšší šlechtě s říšským titulem svobodných pánů patřily rody Vlčků z Dobré Zemice (nobilitováni v roce 1500), Sedlnických z Choltic (1546) nebo již zmíněných Cigánů ze Slupska (1611). Členové těchto šlechtických   rodů   rovněž  patřili  k  nejbohatším  v  knížectví, popř.  zastávali  vysoké  dvorské  či  zemské  funkce.  K  rodům, které zažívaly za vlády posledních těšínských Piastovců strmý vzestup společenského i majetkového postavení, patří zvláště Rudzští   z   Rudz,   Sobkové  z   Kornic,   Borkové   z   Roztropic,   Karvinští z   Karviné,   Laryšové   ze   Lhoty,   Pelhřimové  z  Třenkovic,  Gočálkovští z Gočálkovic, Čamerové z Jiskřičína, Grodečtí z Brodu, Bludovští z Dolních Bludovic a další.

Zámožnější rody vlastnily i několik vesnic s mnoha poddanými, nově   vystavěná   renesanční   sídla  a  četné  hospodářské  dvory. Na druhé straně existovala na Těšínsku i poměrně početná skupina chudé    šlechty,    jež   nedisponovala   téměř   žádným   majetkem. O  tzv.  nobilitaci  a  zisk  šlechtického titulu zároveň usilovali bohatí měšťané, úředníci a obchodníci, této pocty se dočkali např. Kecherlové z Prstce, Skočovští z Kojkovic, Vodové z Kojkovic a další. Kariéru místní či příchozí šlechty přitom determinovala nejen dlouholetá služba v úřadech na knížecím dvoře a loajalita ke své vrchnosti, ale i úzké vazby těšínských Piastovců k panující dynastii.

Ernest Lambert Bludovský z Dolních Bludovic, pol. 18. stol.
Ernest Lambert Bludovský z Dolních Bludovic, pol. 18. stol.

Teprve v 16. a pak v 17. století dosáhla i těšínská šlechta mnohem významnějšího postavení ziskem rozsáhlejšího majetku. Finanční tíseň donutila těšínského knížete Fridricha Kazimíra prodat část svých panství - Fryštát, Frýdek  a   Bílsko.  Posledně  jmenované  bylo  prodáno  již  v  roce  1572  Karlovi z Promnic, Fridrichovo sídelní město Fryštát (dnes součást Karviné) se podařilo prodat i s okolními vesnicemi Václavu Cigánovi ze Slupska a zčásti rodu Vlčků, Barským  a  Saksům. Hejtman svídnicko-javorského knížectví Matyáš z Lohova se spolu s bratrem Jiřím stali novými majiteli frýdecko-místeckého panství, skočovsko-strumeňské  panství  koupil jejich bratr Gotthard z Lohova. Rod pánů z Lohova držel posledně zmíněné panství až do roku 1594, poté jej kníže Adam Václav opětovně odkoupil a připojil ke svému majetku.

Těšínské knížectví vč. Bílska (hranice zeleně), Frýdecka (hranice červeně) na mapě F. B. Wernera (1750)
Těšínské knížectví vč. Bílska (hranice zeleně), Frýdecka (hranice červeně) na mapě F. B. Wernera (1750)

I když odprodejem výše zmíněných dominií nedošlo k  jejich  politickému  vyčlenění  z  území  Těšínska, v  jehož  rámci  zůstala, přišla Těšínská komora, která spravovala majetek knížete, o většinu majetku. Za vydělením těchto území z přímé správy těšínských knížat zřejmě můžeme hledat i počátky mnohem pozdější roztříštěnosti původně jednotného Těšínska. Měnil se totiž i právní status těchto celků. Byla vytvořena nižší stavovská panství, tzv. status minor, jež od té doby nepodléhala pravomocem knížete, ale zodpovídal za ně nový majitel jako alodní držitel, podřízený ovšem přímo moci českého krále, jehož    zastupovala    slezská    královská   komora  ve   Vratislavi.   Od   jiných   pozemkových   majetků v knížectví se tedy lišila přímým podřízením královské komoře, do níž také odváděli jejich majitelé  berně  a  slezská  královská  komora  nad  nimi  vykonávala  i  finanční dohled. Těšínská komorní panství v majetku těšínských knížat nakonec tvořila jen 45 % z celkové rozlohy historického území Těšínského knížectví. Zbylá  část  byla  rozdrobena  mezi  místní  šlechtu.  Zavedený  systém  přidělování  nejrůznějších  privilegií, výsad a práv a jejich potvrzování, resp. odnímání panovníkem začínal být mimořádně náročný, nepřehledný a přestával vyhovovat  i  z  hlediska  veřejné  správy.  Proto  došlo  na  konci  16. století  k  jejich sepsání a následné kodifikaci v podobě uceleného zákoníku - zemského zřízení.

Na přelomu 15. a 16. století docházelo v celém středoevropském prostoru ke změnám v chápání právního systému, kdy se od tradičního zvykového práva přistoupilo k potřebě pevně fixovat zásady používané v praxi, čímž došlo ke vzniku velkého množství psaných zákoníků různé povahy a zaměření. První zákoníky, jež měly zemskou působnost, začaly vznikat v německojazyčných zemích. Pozadu nezůstaly ani české země. V roce 1500 bylo v Čechách přijato tzv. Vladislavské zřízení zemské, které se stalo vzorem pro další psané právní kodifikace. Na  Moravě  bylo  první  oficiální  zemské  zřízení  potvrzeno  v  roce 1535, pro svou nedokonalost bylo nahrazeno v roce 1545 novým zákoníkem. V sousedním Polském království bylo obdobně v roce 1506 shromážděno starší zvykové právo, jež se následně stalo základem polského právního kodexu, platného po celé 16. století. Ve Slezsku, které bylo od poloviny 14. století již téměř celé součástí českého státu, byl právní vývoj pochopitelně ovlivněn situací v okolních zemích. Slezsko bylo ovšem rozděleno na řadu svébytných knížectví a stavovských panství, západní slezská knížectví, tzv. Dolní Slezsko, podléhala navíc tradičně vlivu blízkých německojazyčných říšských knížectví, zejména Saska a Braniborska. Proto bylo prakticky nemožné uplatnit v celém Slezsku jedno právní zřízení, zákoník s celoslezskou působností. Situace byla navíc komplikována privilegiem českého krále Vladislava Jagellonského z roku 1498, jež zavádělo ve Slezsku úřad tzv. vrchního hejtmana, který zde krále v zásadě zastupoval. 

Obdobná zemská zřízení, jak je známe z Čech a Moravy, vznikla proto na slezském území nakonec pouze ve dvou knížectvích - spojeném Opolsku-Ratibořsku a na Těšínsku - a s drobným zpožděním tato dvě knížectví následovala právní vývoj v ostatních zemích Koruny české. Na Těšínsku byl proces uspořádání právních poměrů spojen především s osobou knížete Václava III. Adama. V červnu roku 1573 zpečetil a vlastnoručně podepsal rukopisný konvolut těšínského zákoníku o 24 listech, jenž se tak na více než dvě staletí stal jedinou psanou formou právních nařízení platných na území celého Těšínského knížectví.

Obnovené zemské zřízení pro Moravu z roku 1628
Obnovené zemské zřízení pro Moravu z roku 1628

Zdá se, že zpočátku těšínští stavové s vydáním zemského zřízení,  které  zjevně  vycházelo  a  přebíralo  jednotlivé  pasáže z práv Markrabství moravského z roku 1545 a z drtivé většiny doslova kopírovalo články z kodexu pro Opolskoratibořské knížectví    z    roku   1562,   neměli   žádné   problémy,   neboť již    následující    rok    byl    těšínský   zákoník   vydán   tiskem, a   to   v   Olomouci   u   Šebestiána   Olivetského  z  Olivetu. Avšak ukázalo se, že cesta k uplatnění v praxi nebude tak jednoduchá. Nesnáze se počaly rozvíjet již o několik let později. Kolem roku 1577 vystoupili nevybíravým způsobem proti autoritě těšínského knížete bratři z rodu Sedlnických z Choltic. Tento významný panský rod, držící statky v okolí Polské Ostravy (dnes Slezská Ostrava, městská část Ostravy), díky svým vazbám k  četným  příslušníkům  šlechty  strhnul i ostatní a vytvořil tak v knížectví nečekaně silnou opozici vůči stárnoucímu nemocnému knížeti a jeho rodině. Václav III. Adam kvůli neshodám se stavy, i když se je zprvu snažil přimět ke smírnému řešení sporu svoláním společného sjezdu do Těšína, nakonec reagoval po svém - v roce 1577 dal přerušit jednání zemského soudu a sněmu.

Císař Ferdinand III. Habsburský
Císař Ferdinand III. Habsburský

Po    smrti    knížete   Václava   III.   Adama   se   spory   mezi   šlechtou a  pozůstalou  vdovou  Sidonií  Kateřinou,  která  na  Těšínsku  vládla  až do své smrti v roce 1594, dramatickým způsobem radikalizovaly. Záminkou k uznání zemského zřízení těšínským sněmem se stalo zpochybňování  kněžniných  práv, ač ta vycházela ze svatební smlouvy i závěti zesnulého manžela. Spor nabyl takového rozsahu a závažnosti (zastavení  jednání  těšínského  zemského  soudu prakticky znemožnilo i řešení množství majetkoprávních záležitostí a sporů), že jej nakonec musel řešit český král, jimž byl v té době císař Rudolf II., a jeho pražská kancelář. V květnu 1591 vydal císař listinu, která konfirmovala privilegium knížete Václava III. Adama z roku 1572, těšínské zemské zřízení i deklaraci stavů z roku 1590. O rok později vyšly tyto dokumenty souhrnně v Olomouci tiskem pod názvem Práva a zřízení zemské  knížectví  Těšínského.  Téměř  patnáctiletý  spor  byl  ukončen a tisková verze zemského zřízení mohla být uvedena do života knížectví. Zákoník ale nebyl vytvořen jako nové dílo, které by na Těšínsko importovalo vzory z ostatních zemí Koruny české. Naopak, představuje souhrn všech obyčejů, zvyklostí, pravidel a právních norem užívaných v tomto prostoru již od středověku. Zákoník byl formulován a sepsán česky a užívání českého jazyka v úředním jednání na území celého Těšínského knížectví přímo  kodifikoval.  Pozoruhodné je, že v platnosti zůstal těšínský zemský zákoník s drobnými dodatky prakticky až    do    sklonku   18.   století.   Text   zemského   zřízení   se  skládá   ze   43   kapitol,  které  jsou  dále   členěny na artikuly. Zákoník určoval zasedací pořádek soudu, ostatně obdobný, jaký býval při zasedáních zemských sněmů v jiných korunních zemích: 

Předkem  a  na  nejvyšším  místě  za  stolem  seděti  má  Jeho Milost Knížecí, potom pan maršálek zemský a jestli by Jeho Milost Knížecí  odjíti  aneb  tu  nebýti  ráčil,  pan  maršálek  místo  Jeho  Milosti  Knížecí držeti a zachovati má. Vedle něho po levej ruce za stolem pan sudí zemský, podle něho pan kancléř zemský  a  tak  panský  po  pravé  a  rytířský stav po levej ruce auřadův po letech seděti mají, což jich koli po soudech vsazeno bude. 

Práva a zřízení zemské knížectví Těšínského
Práva a zřízení zemské knížectví Těšínského


Práva a zřízení zemské knížectví Těšínského. Léta Páně 1592, titulní list prvního   psaného   zákoníku   pro   Těšínské   knížectví,   který  vyšel  tiskem v  Olomouci  v  roce  1574  a  poté  v  roce  1592.  První  vydání  bylo  vytištěno u Šebestiána Olivetského z Olivetu, druhé obstarala vdova po Fridrichu Milichthalerovi z Norimberka. Text zemského práva vycházel a doslovně přebíral celé pasáže z obdobného spisu vydaného pro Opolsko-ratibořské knížectví v roce 1563, jenž byl vytištěn také v Olomouci u Jana Günthera, pocházejícího rovněž z Norimberka a jehož tiskárnu od dědiců odkoupil výše zmíněný Milichthaler. 

Zemská zřízení: pro Čechy (1627), Moravu (1604) a slezské Opolsko-ratibořské knížectví (1671)
Zemská zřízení: pro Čechy (1627), Moravu (1604) a slezské Opolsko-ratibořské knížectví (1671)

Zemský soud se konal dvakrát ročně v Těšíně

Názvy kapitol těšínského zákoníku napovídají, co bylo předmětem této zákonné normy, upravoval způsob řešení sousedských sporů, majetková práva i povinnosti občanů: O holdu, O tažení a službě zemské, O soudcích, jak v soudu sedati  mají,  Soudci takto voleni býti mají, Soud se zahájiti má takto, Takto se půhon psáti má, Obvinění rokem položeným k soudu takto se psáti má, O kanceláři, O věních, O  dcerách  osiřelých, O nápadu, O testamentu a poručenství, O sirotcích, Díly  statkův,  Spolky, Prodej dědictví, Desátky a podatky duchovních, O svědomí, Svědomí takto bráno býti má, O mordech, O  nářku  cti,  Z  strany hranic a topení vody na cize grunty,  Přísaha  hraničná  těmi  slovy  spravena  býti  má,  O  obstávce, O svadách a bitích v městech, O osobách stavu městského, kteří statky pozemské mají, O dluhách a rukojemství, Z strany nálezův,  O  pychu  a  zúmyslnosti,  O  myslivosti,  O  pastvách  a  škod  činění,  O  odpovědnících, O  zahálečích  a  běhúních, O zločincích, O poddaných, sirotcích a služebné čeledi, O vodách a tocích, O cestách a silnicích, O žalobě poddaných na pány své, O sirotcích, O čeledi služebné, O mlynářích, O židech a Zavírka. 

Ustanovení z artikulu I. těšínského zemského zřízení z roku 1592 pojednávalo o tom, jak má probíhat Soud zemský v městě Těšíně v soudné světnici má držán býti dvakrát v roce. Podle ustanovení mělo jednání probíhat dvakrát ročně (v pondělí před hodem Seslání Ducha svatého, v pondělí před svatou Kateřinou). Zemského soudu se mělo účastnit  všecko  rytířstvo,  kdo  by  do  Těšína  bez  omluvy  nepřijel,  je povinen dáti dvě kopy grošuov slezských a je položiti  při  nejprvnějších  soudech  zemských  držaných  do  truhlice  zemské.  Po  zahájení za účasti knížete a soudců ... tu hned čtyři valaští hajduci a dva holomci s bráněmi (zbraněmi) při soudné světnici až do vzdání soudu býti mají, nikam neodcházeti a podle poručení dotčeného soudu se zachovati.


Artikul  XV.  deváté kapitoly zemského zřízení pamatuje i na to, aby se lidé u soudu chovali a vyjadřovali slušně: A před soudem žádných hanlivých, důtklivých, zuřivých, křiklavých aneb nevážných slov od žádného k žádnému mluveno aby  nebylo,  nýbrž  řád,  uctivost  a  pokoj  ode  všech  všelijak  zachován  byl,  pod  přísným  trestáním.  Že  se ani urození při  sepisování  svých  podání a slovních potyčkách nevyhnuli češtině vskutku jadrné, dokládá stížnost, jakou v dubnu 1573 ve Skočově sepsal Adam Lacný: 

Já,   Adam   Lacný,   obyvatel   v   městě   Skočově,   poháním   urozeného   pana   Mikoláše   Halčnovského  z   Halčnova   a   v   Dubovci  i  k  nejpervnějšímu  příštímu  súdu,  který  držán  bude v Těšíně v pondělí před svatým Duchem, aby stál, odpovídal a práv mi byl před Jeho milostí knížetem a pány sůdci zemskými. A tu jemu vinu dávám, že léta sedmdesátého druhého v neděli den svatého Tomáše připověděl  mi  dáti  sestru  svú,  pannu  Annu,  k  svatému  manželství  podle  smlúvy  učiněné.  A  tomu  jest dosti neučinil, toho sobě k nápravě pokládám padesáte zlatých červených. A pro lepší toho jistotu sekret svůj, kterého užívám, k tomuto půhonu sem přitavil. Dán a psán v Skočově v sobotu před nedělí Misericordia. Léta Páně tisícého pětistého sedmdesátého třetího. 

V říjnu 1575 bylo v Těšíně sepsáno: 

Já,  Kašpar  Bořek  z  Maljova,  viním  urozeného pana Mikoláše Čelu z Čechovic k nejprvnějšímu soudu zemskému, který držán bude v Těšíně v pondělí před svatú Kateřinú. A z toho jemu vinu dávám, že toho nynějšího  sedmdesátého  pátého  léta,  někdy  ty  časy  po  památce  Vzkříšení  Krista  Pána  v  městě Hlubčicích i  potom  jinde tenž Mikoláš Čelo to mluvil a mne na poctivosti mej vysoce ublížil, mne ničemným pfefersakem a  zkurvysynem  jmenujíc,  a  že  se  tím  činím,  čím  nejsem  a  že  mu  toho  líto  jest, že se mnú známost učinil a na bratrství pil, i tolikéž, že bych nebyl  hoden,  aby  se  mnú  kdo  dobrý  pil.  A protož, aby mu před Vaší knížecí milostí a tím slavným zemským soudem tenž Mikoláš Čelo stal a (podle závazku a slibu svého Vaší knížecí milosti učiněného) z takového nářku mně práv byl. Tomu na svědomí svůj vlastní sekret k tomuto obvinění jsem přitisknul. Datum v Těšíně ve středu po svatým Lukáši apoštolu léta 1575.

A do třetice uveďme tzv. lací list z roku 1629, jímž žádá zjednání spravedlnosti u knížete Mikuláš Vlček z Dobré Zemice: 

Osvíceným  knížatům,  urozeným  pánům,  pánům,  urozeným a statečným rytířům a vladykám, múdrým a opatrným pánům v městech a v městečkách, robotním lidem ve všech, též lotrům, kurvám, šerhům, katům a in summa všem dobrým i zlým. Já, Mikuláš starší Vlček z Dobré Zemice a z Hlučína a na Velkých Kunčicích,  Vašnosti  a  vám  žaluji  a ve  známost  uvozuji na ty arcituplované a přearci zvyjebené  lháře  o  peníze:  na  urozeného  pana  Kryštofa  Roseckého  z  Ejvaně  a  na  Horních Bludovicích, pana Jana Šebeřovského  z  Šenkvic  a  na  svobodném  dvoře  blíž  města  Fryštátu,  pana  Augustina Besa z Krostiny a na Horní Suchej tak jakož jsú mně v zápise rukojemským za pana Jeronýma Barského za summu 800 fl . v rukojemství mé jak na sv. Michala minulý pohledávati měli. 

List končí ujištěním: 

Než když mne takovú sumu s úroky a všemi škodami z úplna oddají a zapsání své ctně a řádně jak poctivým rytířským lidem náleží vyvadí,  tehda  je  mám  zase  za  takové  rytířské a poctivé lidi tak jak Jeho Milost Císařská, Její Milost knížata a paní stavové je mají. A kdokoli tento list sňal a tím svrchu psaným  arcituplovaným  lhářům  o  peníze  jej  nedbal,  ten bude takový jim podobný arcituplovaný lhář o peníze jako oni sami svrchu jmenovaní přezvyjebení lháři o peníze jsou. 

Instituce ručení ctí, o níž je zde řeč, patřila bezpochyby k nejzajímavějším prostředkům starého českého práva. Byla provázena možností tzv. lání pro dluhy, vycházela totiž z pravidla, že plnoprávným a společensky akceptovatelným je pouze člověk se ctí. Osoby zbavené dočasně své cti nemohly vystupovat na soudech ani jako strany jednací ani jako svědci, nemohly se zúčastňovat sněmů, vkládat záznamy do zemských desk apod. Zavazovala-li se jedna strana ručit za své půjčky ctí, mohla druhá vůči ní za neplacení pohledávek uplatnit právo beztrestně je stíhat hanlivými výrazy a nadávkami a úsměšky, tedy láním. 

Církevní řád pro Těšínské knížectví (opis z pol. 17. stol.)
Církevní řád pro Těšínské knížectví (opis z pol. 17. stol.)

V zemích Koruny české, Těšínsko nevyjímaje, postupně uzrával strukturovaný systém státního, zemského i obecního práva založený na dělbě pravomocí, který si vynucoval stále dokonalejší evidenci písemností a vedení písemné korespondence úřadů se stranami prostřednictvím tzv. kanceláří, jež se staly nejdůležitějšími součástmi       všech      větších      aristokratických a panovnických dvorů ve středověku i v raném novověku.   Jejich   význam,   ne-li   nezbytnost, byla dána funkcí, kterou v tomto období jako jediné a   tedy   nezastupitelné  úřady  vykonávaly. Velikost   kanceláře,   její  pravomoci,  personální  obsazení  a  vlastní  agenda  závisely  na  potřebách  zřizovatele a rozsahu spravovaného území. Nejrozsáhlejší byly samozřejmě kanceláře panovnické, obdobně, i když v menším měřítku,  byly  organizovány  kanceláře  slezských  knížat. Těšínská knížecí kancelář se začala utvářet v podstatě již   se   vznikem   samostatného   knížectví   na  přelomu  13.  a  14.  století,  k  rozvoji  této  kanceláře  došlo  pak v  15.  a  16.  století.   Matriky  těšínské  knížecí  kanceláře  nesloužily,  jak  by  jejich  označení  mohlo  napovídat, k  evidenci  obyvatel,  jejich  narození, sňatků či úmrtí, jak je tomu dnes, ale k zápisu všech listin, pojednávajících o převodech, prodejích, zástavách, dědictví movitých i nemovitých majetků čili o záležitostech majetkoprávního charakteru, včetně zápisů šlechtických, manželských a zásnubních smluv, testamentů, městských a cechovních privilegií apod., nad nimiž měl kníže, jakožto zeměpán, úřední dohled.

K vytvoření funkce kancléře, jenž stál na nejvyšším postu v hierarchii úřednictva knížecí kanceláře, došlo v 70. letech 15. Století za vlády Přemysla II. Stal se jím Jindřich Čelo z Čechovic, vysokoškolsky vzdělaný šlechtic,   který  nabyl  znalosti  na  univerzitě  v  Krakově.  Další  kancléř v pořadí, Jan Čelo, byl nejspíše jeho příbuzným, nahradil Jindřicha v roce 1500 a v prestižním úřadu se udržel až do roku 1545, později byl nahrazen Václavem Rudzkým z Rudz. V 16. století došlo k zásadní reorganizaci kanceláře  -  v  roce  1523  byl  zaveden  úřad  sekretáře, jenž se stal jejím faktickým vedoucím s dohledem nad vyhotovováním listin i listů a nad prací písařů. Na samotného kancléře byla tehdy přenesena významnější role -  stal  se  oficiálním  místodržícím  v  době  nepřítomnosti  knížete, a protože jeho pravomoci získaly celozemskou působnost, fakticky byl díky tomuto postavení ve stavovské obci knížectví výše než zemský hejtman, což je v dějinách správy zemí Koruny české jev poměrně neobvyklý. Kancléř Těšínského knížectví vyřizoval žádosti všech vrstev obyvatelstva, dával příkazy k vyhotovení právních dokumentů a listin a potvrzoval je jménem knížete spolu s připojením knížecí pečeti. Prakticky se z úředníka stal kancléř politikem a diplomatem, jenž   zastupoval   těšínského   knížete   ve   všech  vnitřních  i  vnějších  záležitostech  knížectví  a  v  komunikaci s poddanými. V době vlády kněžny Sidonie Kateřiny získala na významu i funkce sekretáře. Poprvé se v pramenech objevuje   již  v  roce  1523,  kdy  se  jím  stal  Melichar  Prus,  mnohem  významněji  se  však  do  dějin  a  nakonec i do historiografie Těšínského knížectví zapsal jiný sekretář - Eleazar Tilisch.

Listina knížete Kazimíra II., 1523
Listina knížete Kazimíra II., 1523

K potvrzení platnosti veškerých dokumentů právní i soukromé povahy sloužily pečetě. Jejich umělecké    ztvárnění,    velikost    či   barva  vosku poukazovaly  na    stavovskou,   majetkovou a  společenskou  příslušnost  držitele.  Kromě  ní se od počátku vlády knížete Václava III. Adama (od roku 1545)  setkáváme pravidelně na listinách i   s   vlastnoručním   podpisem   vydavatele. Pečeti byly k listinám přivěšovány na úzkém proužku pergamenu provlečeného ohnutou spodní částí  psací  látky  (tzv. plika)  a  byly honosnější ve    srovnání    s   těmi,   které   se   přitiskovaly na rubovou stranu dopisů (tzv. sekrety).


Vlastnoruční podpis a titulatura knížete Adama Václava (1611)
Vlastnoruční podpis a titulatura knížete Adama Václava (1611)