Práva a zřízení zemské Knížectví těšínského
ZEMSKÝ SNĚM, ZEMSKÝ SOUD A ZEMSKÉ PRÁVO
Těšínským Piastovcům zaručoval jejich vysoké postavení status knížat. V tomto ohledu se málo početná a chudá místní šlechta s nimi v prvních desetiletích a staletích existence Těšínska sotva mohla rovnat. S častějšími záznamy o místním rytířstvu se na Těšínsku setkáváme od roku 1290. Převažovali majitelé jedné obce, sociálním a politickým dělítkem, který přiznával příslušníkům šlechty vyšší prestiž u knížecího dvora, bylo spíše zastávání určitého úřadu. Tato skutečnost do značné míry determinovala vytvoření vyššího, panského stavu v Těšínském knížectví až do poloviny 15. století.
Postupně se v knížectví etablovalo několik rodů, jež sehrávaly v politickém, kulturním a hospodářském životě Těšínska stále významnější úlohu, např. Bludovští z Dolních Bludovic, Beessové z Chrostiny, Barští z Baště, Čelové z Čechovic, Gočálkovští, Karvinští, Neborovští z Nebor, Vlčkové z Dobré Zemice, Laryšové, Harasovští z Harasova či Tlukové z Tošanovic.
Je přirozené, že šlechta aspirovala k podílu na výkonu moci v knížectví a jednou z forem takové účasti byla participace při vydávání dokumentů knížetem. Svědčí o tom zápisy na soupisech svědků u důležitých listin, zejména při udělování půdy. I když šlechta dozorovala počínání knížete a usilovala o větší podíl na rozhodování, jak kníže Přemysl I., tak jeho syn Kazimír si dokázali uchovat plnou míru autonomie a moci a úloha šlechty se tak na Těšínsku v prvních desetiletích omezovala na svědectví tzv. testátorů, stvrzovaná jejich podpisy na dokumentech upravujících vnitřní život země. Kníže Přemysl I. obratně využíval svůj vliv spojený s mimořádně významnou pozicí, jakou zastával u pražského královského dvora a kníže Kazimír jej v mnohém následoval. Naopak zjevně slabé politické a ekonomické postavení těšínské šlechty v té době prakticky vylučovalo možnost zasahovat významněji do správy Těšínského knížectví. Byla zcela vyloučena z aktivit knížete, které konal za hranicemi Těšínska. Například na holdovacích dokumentech z roku 1327, vydaných královskou kanceláří v Praze, podpisy zástupců těšínské šlechty nenajdeme, ač adekvátní podpisy nejvýznamnějších představitelů české šlechty nechybějí. Stav, kdy za hranicemi své země mohl těšínský kníže jednat a rozhodovat prakticky bez ohledu na stanoviska a názory šlechty, se udržel po celé 14. století. Také ve vnitřní správě země kníže požíval značné nezávislosti a jeho politická moc byla natolik silná, že se při rozhodování nemusel o souhlas šlechty opírat. Dokládá to i udělování nejrůznějších práv a privilegií městům, u nichž kníže rovněž postoje šlechty obvykle nezohledňoval. Změny přinesl až přelom 14. a 15. století.
V 16. století patřilo ke šlechtickému stavu na Těšínsku téměř 60 rodů, přičemž dělení na nižší (rytířský) a vyšší (panský) stav se začalo uplatňovat od počátku vlády knížete Václava III. Adama. K vyšší šlechtě s říšským titulem svobodných pánů patřily rody Vlčků z Dobré Zemice (nobilitováni v roce 1500), Sedlnických z Choltic (1546) nebo již zmíněných Cigánů ze Slupska (1611). Členové těchto šlechtických rodů rovněž patřili k nejbohatším v knížectví, popř. zastávali vysoké dvorské či zemské funkce. K rodům, které zažívaly za vlády posledních těšínských Piastovců strmý vzestup společenského i majetkového postavení, patří zvláště Rudzští z Rudz, Sobkové z Kornic, Borkové z Roztropic, Karvinští z Karviné, Laryšové ze Lhoty, Pelhřimové z Třenkovic, Gočálkovští z Gočálkovic, Čamerové z Jiskřičína, Grodečtí z Brodu, Bludovští z Dolních Bludovic a další.
Zámožnější rody vlastnily i několik vesnic s mnoha poddanými, nově vystavěná renesanční sídla a četné hospodářské dvory. Na druhé straně existovala na Těšínsku i poměrně početná skupina chudé šlechty, jež nedisponovala téměř žádným majetkem. O tzv. nobilitaci a zisk šlechtického titulu zároveň usilovali bohatí měšťané, úředníci a obchodníci, této pocty se dočkali např. Kecherlové z Prstce, Skočovští z Kojkovic, Vodové z Kojkovic a další. Kariéru místní či příchozí šlechty přitom determinovala nejen dlouholetá služba v úřadech na knížecím dvoře a loajalita ke své vrchnosti, ale i úzké vazby těšínských Piastovců k panující dynastii.
Teprve v 16. a pak v 17. století dosáhla i těšínská šlechta mnohem významnějšího postavení ziskem rozsáhlejšího majetku. Finanční tíseň donutila těšínského knížete Fridricha Kazimíra prodat část svých panství - Fryštát, Frýdek a Bílsko. Posledně jmenované bylo prodáno již v roce 1572 Karlovi z Promnic, Fridrichovo sídelní město Fryštát (dnes součást Karviné) se podařilo prodat i s okolními vesnicemi Václavu Cigánovi ze Slupska a zčásti rodu Vlčků, Barským a Saksům. Hejtman svídnicko-javorského knížectví Matyáš z Lohova se spolu s bratrem Jiřím stali novými majiteli frýdecko-místeckého panství, skočovsko-strumeňské panství koupil jejich bratr Gotthard z Lohova. Rod pánů z Lohova držel posledně zmíněné panství až do roku 1594, poté jej kníže Adam Václav opětovně odkoupil a připojil ke svému majetku.
I když odprodejem výše zmíněných dominií nedošlo k jejich politickému vyčlenění z území Těšínska, v jehož rámci zůstala, přišla Těšínská komora, která spravovala majetek knížete, o většinu majetku. Za vydělením těchto území z přímé správy těšínských knížat zřejmě můžeme hledat i počátky mnohem pozdější roztříštěnosti původně jednotného Těšínska. Měnil se totiž i právní status těchto celků. Byla vytvořena nižší stavovská panství, tzv. status minor, jež od té doby nepodléhala pravomocem knížete, ale zodpovídal za ně nový majitel jako alodní držitel, podřízený ovšem přímo moci českého krále, jehož zastupovala slezská královská komora ve Vratislavi. Od jiných pozemkových majetků v knížectví se tedy lišila přímým podřízením královské komoře, do níž také odváděli jejich majitelé berně a slezská královská komora nad nimi vykonávala i finanční dohled. Těšínská komorní panství v majetku těšínských knížat nakonec tvořila jen 45 % z celkové rozlohy historického území Těšínského knížectví. Zbylá část byla rozdrobena mezi místní šlechtu. Zavedený systém přidělování nejrůznějších privilegií, výsad a práv a jejich potvrzování, resp. odnímání panovníkem začínal být mimořádně náročný, nepřehledný a přestával vyhovovat i z hlediska veřejné správy. Proto došlo na konci 16. století k jejich sepsání a následné kodifikaci v podobě uceleného zákoníku - zemského zřízení.
Na přelomu 15. a 16. století docházelo v celém středoevropském prostoru ke změnám v chápání právního systému, kdy se od tradičního zvykového práva přistoupilo k potřebě pevně fixovat zásady používané v praxi, čímž došlo ke vzniku velkého množství psaných zákoníků různé povahy a zaměření. První zákoníky, jež měly zemskou působnost, začaly vznikat v německojazyčných zemích. Pozadu nezůstaly ani české země. V roce 1500 bylo v Čechách přijato tzv. Vladislavské zřízení zemské, které se stalo vzorem pro další psané právní kodifikace. Na Moravě bylo první oficiální zemské zřízení potvrzeno v roce 1535, pro svou nedokonalost bylo nahrazeno v roce 1545 novým zákoníkem. V sousedním Polském království bylo obdobně v roce 1506 shromážděno starší zvykové právo, jež se následně stalo základem polského právního kodexu, platného po celé 16. století. Ve Slezsku, které bylo od poloviny 14. století již téměř celé součástí českého státu, byl právní vývoj pochopitelně ovlivněn situací v okolních zemích. Slezsko bylo ovšem rozděleno na řadu svébytných knížectví a stavovských panství, západní slezská knížectví, tzv. Dolní Slezsko, podléhala navíc tradičně vlivu blízkých německojazyčných říšských knížectví, zejména Saska a Braniborska. Proto bylo prakticky nemožné uplatnit v celém Slezsku jedno právní zřízení, zákoník s celoslezskou působností. Situace byla navíc komplikována privilegiem českého krále Vladislava Jagellonského z roku 1498, jež zavádělo ve Slezsku úřad tzv. vrchního hejtmana, který zde krále v zásadě zastupoval.
Obdobná zemská zřízení, jak je známe z Čech a Moravy, vznikla proto na slezském území nakonec pouze ve dvou knížectvích - spojeném Opolsku-Ratibořsku a na Těšínsku - a s drobným zpožděním tato dvě knížectví následovala právní vývoj v ostatních zemích Koruny české. Na Těšínsku byl proces uspořádání právních poměrů spojen především s osobou knížete Václava III. Adama. V červnu roku 1573 zpečetil a vlastnoručně podepsal rukopisný konvolut těšínského zákoníku o 24 listech, jenž se tak na více než dvě staletí stal jedinou psanou formou právních nařízení platných na území celého Těšínského knížectví.
Zdá se, že zpočátku těšínští stavové s vydáním zemského zřízení, které zjevně vycházelo a přebíralo jednotlivé pasáže z práv Markrabství moravského z roku 1545 a z drtivé většiny doslova kopírovalo články z kodexu pro Opolskoratibořské knížectví z roku 1562, neměli žádné problémy, neboť již následující rok byl těšínský zákoník vydán tiskem, a to v Olomouci u Šebestiána Olivetského z Olivetu. Avšak ukázalo se, že cesta k uplatnění v praxi nebude tak jednoduchá. Nesnáze se počaly rozvíjet již o několik let později. Kolem roku 1577 vystoupili nevybíravým způsobem proti autoritě těšínského knížete bratři z rodu Sedlnických z Choltic. Tento významný panský rod, držící statky v okolí Polské Ostravy (dnes Slezská Ostrava, městská část Ostravy), díky svým vazbám k četným příslušníkům šlechty strhnul i ostatní a vytvořil tak v knížectví nečekaně silnou opozici vůči stárnoucímu nemocnému knížeti a jeho rodině. Václav III. Adam kvůli neshodám se stavy, i když se je zprvu snažil přimět ke smírnému řešení sporu svoláním společného sjezdu do Těšína, nakonec reagoval po svém - v roce 1577 dal přerušit jednání zemského soudu a sněmu.
Po smrti knížete Václava III. Adama se spory mezi šlechtou a pozůstalou vdovou Sidonií Kateřinou, která na Těšínsku vládla až do své smrti v roce 1594, dramatickým způsobem radikalizovaly. Záminkou k uznání zemského zřízení těšínským sněmem se stalo zpochybňování kněžniných práv, ač ta vycházela ze svatební smlouvy i závěti zesnulého manžela. Spor nabyl takového rozsahu a závažnosti (zastavení jednání těšínského zemského soudu prakticky znemožnilo i řešení množství majetkoprávních záležitostí a sporů), že jej nakonec musel řešit český král, jimž byl v té době císař Rudolf II., a jeho pražská kancelář. V květnu 1591 vydal císař listinu, která konfirmovala privilegium knížete Václava III. Adama z roku 1572, těšínské zemské zřízení i deklaraci stavů z roku 1590. O rok později vyšly tyto dokumenty souhrnně v Olomouci tiskem pod názvem Práva a zřízení zemské knížectví Těšínského. Téměř patnáctiletý spor byl ukončen a tisková verze zemského zřízení mohla být uvedena do života knížectví. Zákoník ale nebyl vytvořen jako nové dílo, které by na Těšínsko importovalo vzory z ostatních zemí Koruny české. Naopak, představuje souhrn všech obyčejů, zvyklostí, pravidel a právních norem užívaných v tomto prostoru již od středověku. Zákoník byl formulován a sepsán česky a užívání českého jazyka v úředním jednání na území celého Těšínského knížectví přímo kodifikoval. Pozoruhodné je, že v platnosti zůstal těšínský zemský zákoník s drobnými dodatky prakticky až do sklonku 18. století. Text zemského zřízení se skládá ze 43 kapitol, které jsou dále členěny na artikuly. Zákoník určoval zasedací pořádek soudu, ostatně obdobný, jaký býval při zasedáních zemských sněmů v jiných korunních zemích:
Předkem a na nejvyšším místě za stolem seděti má Jeho Milost Knížecí, potom pan maršálek zemský a jestli by Jeho Milost Knížecí odjíti aneb tu nebýti ráčil, pan maršálek místo Jeho Milosti Knížecí držeti a zachovati má. Vedle něho po levej ruce za stolem pan sudí zemský, podle něho pan kancléř zemský a tak panský po pravé a rytířský stav po levej ruce auřadův po letech seděti mají, což jich koli po soudech vsazeno bude.
Práva a zřízení zemské knížectví Těšínského. Léta Páně 1592, titulní list prvního psaného zákoníku pro Těšínské knížectví, který vyšel tiskem v Olomouci v roce 1574 a poté v roce 1592. První vydání bylo vytištěno u Šebestiána Olivetského z Olivetu, druhé obstarala vdova po Fridrichu Milichthalerovi z Norimberka. Text zemského práva vycházel a doslovně přebíral celé pasáže z obdobného spisu vydaného pro Opolsko-ratibořské knížectví v roce 1563, jenž byl vytištěn také v Olomouci u Jana Günthera, pocházejícího rovněž z Norimberka a jehož tiskárnu od dědiců odkoupil výše zmíněný Milichthaler.
Zemský soud se konal dvakrát ročně v Těšíně.
Názvy kapitol těšínského zákoníku napovídají, co bylo předmětem této zákonné normy, upravoval způsob řešení sousedských sporů, majetková práva i povinnosti občanů: O holdu, O tažení a službě zemské, O soudcích, jak v soudu sedati mají, Soudci takto voleni býti mají, Soud se zahájiti má takto, Takto se půhon psáti má, Obvinění rokem položeným k soudu takto se psáti má, O kanceláři, O věních, O dcerách osiřelých, O nápadu, O testamentu a poručenství, O sirotcích, Díly statkův, Spolky, Prodej dědictví, Desátky a podatky duchovních, O svědomí, Svědomí takto bráno býti má, O mordech, O nářku cti, Z strany hranic a topení vody na cize grunty, Přísaha hraničná těmi slovy spravena býti má, O obstávce, O svadách a bitích v městech, O osobách stavu městského, kteří statky pozemské mají, O dluhách a rukojemství, Z strany nálezův, O pychu a zúmyslnosti, O myslivosti, O pastvách a škod činění, O odpovědnících, O zahálečích a běhúních, O zločincích, O poddaných, sirotcích a služebné čeledi, O vodách a tocích, O cestách a silnicích, O žalobě poddaných na pány své, O sirotcích, O čeledi služebné, O mlynářích, O židech a Zavírka.
Ustanovení z artikulu I. těšínského zemského zřízení z roku 1592 pojednávalo o tom, jak má probíhat Soud zemský v městě Těšíně v soudné světnici má držán býti dvakrát v roce. Podle ustanovení mělo jednání probíhat dvakrát ročně (v pondělí před hodem Seslání Ducha svatého, v pondělí před svatou Kateřinou). Zemského soudu se mělo účastnit všecko rytířstvo, kdo by do Těšína bez omluvy nepřijel, je povinen dáti dvě kopy grošuov slezských a je položiti při nejprvnějších soudech zemských držaných do truhlice zemské. Po zahájení za účasti knížete a soudců ... tu hned čtyři valaští hajduci a dva holomci s bráněmi (zbraněmi) při soudné světnici až do vzdání soudu býti mají, nikam neodcházeti a podle poručení dotčeného soudu se zachovati.
Artikul XV. deváté kapitoly zemského zřízení pamatuje i na to, aby se lidé u soudu chovali a vyjadřovali slušně: A před soudem žádných hanlivých, důtklivých, zuřivých, křiklavých aneb nevážných slov od žádného k žádnému mluveno aby nebylo, nýbrž řád, uctivost a pokoj ode všech všelijak zachován byl, pod přísným trestáním. Že se ani urození při sepisování svých podání a slovních potyčkách nevyhnuli češtině vskutku jadrné, dokládá stížnost, jakou v dubnu 1573 ve Skočově sepsal Adam Lacný:
Já, Adam Lacný, obyvatel v městě Skočově, poháním urozeného pana Mikoláše Halčnovského z Halčnova a v Dubovci i k nejpervnějšímu příštímu súdu, který držán bude v Těšíně v pondělí před svatým Duchem, aby stál, odpovídal a práv mi byl před Jeho milostí knížetem a pány sůdci zemskými. A tu jemu vinu dávám, že léta sedmdesátého druhého v neděli den svatého Tomáše připověděl mi dáti sestru svú, pannu Annu, k svatému manželství podle smlúvy učiněné. A tomu jest dosti neučinil, toho sobě k nápravě pokládám padesáte zlatých červených. A pro lepší toho jistotu sekret svůj, kterého užívám, k tomuto půhonu sem přitavil. Dán a psán v Skočově v sobotu před nedělí Misericordia. Léta Páně tisícého pětistého sedmdesátého třetího.
V říjnu 1575 bylo v Těšíně sepsáno:
Já, Kašpar Bořek z Maljova, viním urozeného pana Mikoláše Čelu z Čechovic k nejprvnějšímu soudu zemskému, který držán bude v Těšíně v pondělí před svatú Kateřinú. A z toho jemu vinu dávám, že toho nynějšího sedmdesátého pátého léta, někdy ty časy po památce Vzkříšení Krista Pána v městě Hlubčicích i potom jinde tenž Mikoláš Čelo to mluvil a mne na poctivosti mej vysoce ublížil, mne ničemným pfefersakem a zkurvysynem jmenujíc, a že se tím činím, čím nejsem a že mu toho líto jest, že se mnú známost učinil a na bratrství pil, i tolikéž, že bych nebyl hoden, aby se mnú kdo dobrý pil. A protož, aby mu před Vaší knížecí milostí a tím slavným zemským soudem tenž Mikoláš Čelo stal a (podle závazku a slibu svého Vaší knížecí milosti učiněného) z takového nářku mně práv byl. Tomu na svědomí svůj vlastní sekret k tomuto obvinění jsem přitisknul. Datum v Těšíně ve středu po svatým Lukáši apoštolu léta 1575.
A do třetice uveďme tzv. lací list z roku 1629, jímž žádá zjednání spravedlnosti u knížete Mikuláš Vlček z Dobré Zemice:
Osvíceným knížatům, urozeným pánům, pánům, urozeným a statečným rytířům a vladykám, múdrým a opatrným pánům v městech a v městečkách, robotním lidem ve všech, též lotrům, kurvám, šerhům, katům a in summa všem dobrým i zlým. Já, Mikuláš starší Vlček z Dobré Zemice a z Hlučína a na Velkých Kunčicích, Vašnosti a vám žaluji a ve známost uvozuji na ty arcituplované a přearci zvyjebené lháře o peníze: na urozeného pana Kryštofa Roseckého z Ejvaně a na Horních Bludovicích, pana Jana Šebeřovského z Šenkvic a na svobodném dvoře blíž města Fryštátu, pana Augustina Besa z Krostiny a na Horní Suchej tak jakož jsú mně v zápise rukojemským za pana Jeronýma Barského za summu 800 fl . v rukojemství mé jak na sv. Michala minulý pohledávati měli.
List končí ujištěním:
Než když mne takovú sumu s úroky a všemi škodami z úplna oddají a zapsání své ctně a řádně jak poctivým rytířským lidem náleží vyvadí, tehda je mám zase za takové rytířské a poctivé lidi tak jak Jeho Milost Císařská, Její Milost knížata a paní stavové je mají. A kdokoli tento list sňal a tím svrchu psaným arcituplovaným lhářům o peníze jej nedbal, ten bude takový jim podobný arcituplovaný lhář o peníze jako oni sami svrchu jmenovaní přezvyjebení lháři o peníze jsou.
Instituce ručení ctí, o níž je zde řeč, patřila bezpochyby k nejzajímavějším prostředkům starého českého práva. Byla provázena možností tzv. lání pro dluhy, vycházela totiž z pravidla, že plnoprávným a společensky akceptovatelným je pouze člověk se ctí. Osoby zbavené dočasně své cti nemohly vystupovat na soudech ani jako strany jednací ani jako svědci, nemohly se zúčastňovat sněmů, vkládat záznamy do zemských desk apod. Zavazovala-li se jedna strana ručit za své půjčky ctí, mohla druhá vůči ní za neplacení pohledávek uplatnit právo beztrestně je stíhat hanlivými výrazy a nadávkami a úsměšky, tedy láním.
V zemích Koruny české, Těšínsko nevyjímaje, postupně uzrával strukturovaný systém státního, zemského i obecního práva založený na dělbě pravomocí, který si vynucoval stále dokonalejší evidenci písemností a vedení písemné korespondence úřadů se stranami prostřednictvím tzv. kanceláří, jež se staly nejdůležitějšími součástmi všech větších aristokratických a panovnických dvorů ve středověku i v raném novověku. Jejich význam, ne-li nezbytnost, byla dána funkcí, kterou v tomto období jako jediné a tedy nezastupitelné úřady vykonávaly. Velikost kanceláře, její pravomoci, personální obsazení a vlastní agenda závisely na potřebách zřizovatele a rozsahu spravovaného území. Nejrozsáhlejší byly samozřejmě kanceláře panovnické, obdobně, i když v menším měřítku, byly organizovány kanceláře slezských knížat. Těšínská knížecí kancelář se začala utvářet v podstatě již se vznikem samostatného knížectví na přelomu 13. a 14. století, k rozvoji této kanceláře došlo pak v 15. a 16. století. Matriky těšínské knížecí kanceláře nesloužily, jak by jejich označení mohlo napovídat, k evidenci obyvatel, jejich narození, sňatků či úmrtí, jak je tomu dnes, ale k zápisu všech listin, pojednávajících o převodech, prodejích, zástavách, dědictví movitých i nemovitých majetků čili o záležitostech majetkoprávního charakteru, včetně zápisů šlechtických, manželských a zásnubních smluv, testamentů, městských a cechovních privilegií apod., nad nimiž měl kníže, jakožto zeměpán, úřední dohled.
K vytvoření funkce kancléře, jenž stál na nejvyšším postu v hierarchii úřednictva knížecí kanceláře, došlo v 70. letech 15. Století za vlády Přemysla II. Stal se jím Jindřich Čelo z Čechovic, vysokoškolsky vzdělaný šlechtic, který nabyl znalosti na univerzitě v Krakově. Další kancléř v pořadí, Jan Čelo, byl nejspíše jeho příbuzným, nahradil Jindřicha v roce 1500 a v prestižním úřadu se udržel až do roku 1545, později byl nahrazen Václavem Rudzkým z Rudz. V 16. století došlo k zásadní reorganizaci kanceláře - v roce 1523 byl zaveden úřad sekretáře, jenž se stal jejím faktickým vedoucím s dohledem nad vyhotovováním listin i listů a nad prací písařů. Na samotného kancléře byla tehdy přenesena významnější role - stal se oficiálním místodržícím v době nepřítomnosti knížete, a protože jeho pravomoci získaly celozemskou působnost, fakticky byl díky tomuto postavení ve stavovské obci knížectví výše než zemský hejtman, což je v dějinách správy zemí Koruny české jev poměrně neobvyklý. Kancléř Těšínského knížectví vyřizoval žádosti všech vrstev obyvatelstva, dával příkazy k vyhotovení právních dokumentů a listin a potvrzoval je jménem knížete spolu s připojením knížecí pečeti. Prakticky se z úředníka stal kancléř politikem a diplomatem, jenž zastupoval těšínského knížete ve všech vnitřních i vnějších záležitostech knížectví a v komunikaci s poddanými. V době vlády kněžny Sidonie Kateřiny získala na významu i funkce sekretáře. Poprvé se v pramenech objevuje již v roce 1523, kdy se jím stal Melichar Prus, mnohem významněji se však do dějin a nakonec i do historiografie Těšínského knížectví zapsal jiný sekretář - Eleazar Tilisch.
K potvrzení platnosti veškerých dokumentů právní i soukromé povahy sloužily pečetě. Jejich umělecké ztvárnění, velikost či barva vosku poukazovaly na stavovskou, majetkovou a společenskou příslušnost držitele. Kromě ní se od počátku vlády knížete Václava III. Adama (od roku 1545) setkáváme pravidelně na listinách i s vlastnoručním podpisem vydavatele. Pečeti byly k listinám přivěšovány na úzkém proužku pergamenu provlečeného ohnutou spodní částí psací látky (tzv. plika) a byly honosnější ve srovnání s těmi, které se přitiskovaly na rubovou stranu dopisů (tzv. sekrety).
