Žádný mistr nemá více než jednoho učedlníka učiti 

MĚSTA NA TĚŠÍNSKU, ROZVOJ ŘEMESEL A CECHŮ

V době vlády těšínských Piastovců zaznamenáváme i rozvoj měst. Dosavadní práva a povinnosti i život ve městech doznávaly velkých změn v souvislosti s rozvojem hospodářství a s německým přistěhovalectvím. Obdobně jako v Čechách a na Moravě povolávali i těšínští Piastovci do své slezské země německé osadníky s cílem dosáhnout nejen většího zalidnění, ale také rozvoje řemesel a obchodu. Němcům, usazujícím se již od 13. století v Bílsku a  později  i  v  Těšíně  a  v  dalších městech na Těšínsku, udělovala knížata nejrůznější svobody a výsady. Postupně byly přejímány německé právní vzory a ve 14. století se již řídila všechna těšínská města podle magdeburského   městského   práva,  později  podle  práva  vratislavského.  Byly  ustaveny  městské  soudy, kterým podléhali nejen měšťané, ale i stavovští poddaní.  

Pokud  byli  při  nějakém přestupku dopadeni v uličkách Těšína či některého z dalších těšínských měst a nejednalo se o vážný přestupek,  mohl  být  poddaný  na  žádost  svého  pána  vydán ke  spravedlivému  soudu  a  pán  ho dal pak sám soudit. Netýkalo  se  to  jen  činů,  jež  podléhaly hrdelnímu právu. Pokud se takového činu někdo dopustil,  mohlo  město  samo vykonat jeho popravu. Zajímavé ovšem je, že i když v 15. století již všechna města na Těšínsku měla svá práva útrpná, kata, který sídlil v Těšíně, měla společného. Veřejné popravy se konaly opravdu jen zřídka. 

Postupný vývoj městské správy vyústil do počátku 17. století do modelu, kdy hlavou města byl primátor, jenž vedl vrchnostenský dohled a správu města, a purkmistr společně se čtyřmi radními řídili město tak, že spravovali obecní pokladnu, potvrzovali cechům jejich řády a pravidla, vybírali městské i zemské daně a mj. pečovali o sirotčí jmění. V té době zajišťovaly městské správy v zemích Koruny české rovněž úlohu městských soudů. Pokud však obviněný s jejich rozhodnutím nesouhlasil, mohl se odvolávat a stížnosti posílat i do ciziny. Toho bylo hojně využíváno a nakonec vedlo k roztříštěnosti uplatňovaných právních norem a nejednotnosti ve vymahatelnosti práva. Proto král Ferdinand I. v roce 1548 dovolání do ciziny zakázal. Všechna odvolání proti rozhodnutím městských soudů byla od té doby z Těšínska posílána apelační komoře v Praze a ve městech bylo zavedeno městské  právo  české.  O  více  než  dvě  staletí  později  byla  tato možnost rozšířena o apelační soud pro Moravu a Slezsko se sídlem v Brně.

Města si svá práva a privilegia nechávala pokaždé s příchodem nového panovníka potvrdit písemně v knížecí kanceláři  v  Těšíně.  Za  potvrzení  starých  a  vystavení  nových  platila  knížeti poplatky. Nezřídka ovšem i tím, že se zaručovala za knížecí dluhy. Udělování práv a privilegií podle starobylých vzorů pochopitelně ztěžovalo rozvoj obchodu, řemesel i stavební vývoj měst, přesto města rostla. 

Nejmladším     středověkým     městem     na    Těšínsku je Strumeň. Původní vesnice situovaná v bažinaté oblasti na   řece   Visle   získala   v   roce  1482  městská  práva od těšínského knížete Kazimíra II. Tuto skutečnost potvrdil český král Vladislav Jagellonský. Dne 9. září 1503 vydal pro Strumeň privilegium vyobrazené na snímku. Strumeň oficiálně získala na jeho základě všechna nejdůležitější městská práva: opevnění, vlastní městský znak  a  pečeť,  konání  týdenních  trhů (vždy v pondělí) a dvou jarmarků. Kromě toho mohly být ve městě zakládány     cechy.     Půlený    městský    znak    sestává z vyobrazení sv. Barbory, patronky strumeňského kostela, a černé orlice se zlatou korunou.

S   rozvojem   řemesel   vzkvétala   i   sdružení,   která   hájila   zájmy   jednotlivých  odvětví  -  cechy.  Na  rozdíl od zemědělského venkova se ve městech rozvíjela především řemeslná výroba odpovídající poptávce místních trhů.  Již  ve  14.  století  lze  v  sídelním  městě  knížectví,  Těšíně,  předpokládat  existenci  cechovního  zřízení, jež se následně etablovalo i v dalších městských destinacích Těšínska. Smyslem cechu, tedy řemeslnického sdružení, bylo zejména hájit zájmy svých členů a dohlížet na kvalitu a cenu výrobků. Výkon řemesla sdruženého v  cechu  nebyl  mimo jeho rámec povolen. Pod dohledem cechmistrů byla zajištěna výchova tovaryšů (učedníků). V privilegiu pro těšínský cech zámečníků, hodinářů, puškařů a ostružníků z roku 1590 se v této souvislosti dočteme: 

Kdožby   se   kolvěk  řemeslu  učiti  chtěl,  má  s  vůlí  a  vědomostí cechmistrův přijat býti... řemeslu pak nejméně, kdož  komu  způsoben  jest  a sílu má, tři léta se učiti má a od sebe zadosti učiniti. Který by se pak tři léta neučil, nemá  žádným dílem  fedrován  býti,  ani jiným jeho fedrovati nedopouštěti. Tolikož žádný mistr nemá více než jednoho učedlníka učiti. Každý tovaryš se po složení předepsaných zkoušek a podle přesně stanovených pravidel mohl později sám stát mistrem svého řemesla. Například artikuly těšínského hrnčířského cechu z roku 1596 stanovily, že kdo by chtěl při městě Těšíně mistrem řemesla hrnčířského býti, ten, aby se listem od rodu a od řemesla, kdy by se při cechu učil, prokázal, který by se při cechu neučil, ten nemůže zde mistrem býti, leč se chtěl znovu řemesla učiti. Který by mistr zde živnost svou provoditi chtěl, ten, aby řemeslo své vokázal takto: hrnec tři pídí z vejš a v šíř, džbán též takový... a  jestliže  by se jemu který kus po jednúc nezdařil a udělati neuměl a řemesla jeho nevokázal, ten aby se provandroval anebo cechu za meisterštuk podle uznání pokutu aby spravil. 

Svým příslušníkům a jejich rodinám zajišťoval cech určité sociální zabezpečení. Výše citované artikuly cechu hrnčířského např. povolovaly, aby řemeslo mohla po smrti svého manžela vést (statutárně) jeho pozůstalá manželka. Řemeslníci byli v ceších sdružováni    podle    oborů,   v   menších   městech se ovšem do jednoho cechu často sdružovali příslušníci různorodého zaměření. 

Cechy v rámci městské společnosti zaujímaly rovněž reprezentativní a náboženskou roli. Nebylo výjimkou, že ve farním kostele měly jednotlivé městské cechy své    oltáře    a    disponovaly    vlastními    prapory či pohřebními štíty užívanými při náboženských festivitách (dodnes se dochoval např. hedvábný pohřební štít těšínského  vinařského  cechu  z  roku  1645).  Předpokládanou existenci cechovního zřízení na Těšínsku evokuje již text velkého privilegia pro město Těšín, vydaného knížetem Boleslavem I. v roce 1416. Ačkoliv se v dokumentu ještě nesetkáváme přímo s označením jednotlivých cechů, kníže garantoval právní ochranu jednotlivým seskupením  řemeslníků  působících  v  sídelním  městě.  Lze  tedy  usuzovat, že již tehdy mohli být organizováni v ceších. Uvedená listina konkrétně zmiňuje těšínské řezníky, pekaře, kováře, ševce a krejčí, jimž bylo zajištěno mílové právo. 

Hypotézu o existenci cechovního zřízení v Těšíně umocňuje fakt, že o tři desetiletí později, roku 1447, dal kníže Boleslav II. souhlas ke zřízení cechů ve městě Fryštátě. Také v tomto případě bylo tamním řemeslníkům garantováno  mílové  právo.  V  průběhu  15.  a  v  16.  století  zažilo cechovní zřízení rozmach ve všech městech na Těšínsku. Dokladem jsou mnohá cechovní privilegia (artikuly), která kodifikovala nejen existenci jednotlivých cechů, ale zároveň přesně vymezila vnitřní pravidla závazná pro jejich členy. Dodnes se dochovala např. cechovní privilegia  pro  soukeníky  ve  Frýdku  či  kožešníky  v  Těšíně, udělená oběma cechům knížetem Kazimírem II. roku 1509. Ze druhé poloviny 16. století pocházejí např. cechovní privilegia pro frýdecké nožíře, těšínské vinaře, zámečníky, hodináře, puškaře a ostružníky, hrnčíře a solaře a mnoho dalších.

Důvodem vydání, resp. potvrzení staršího privilegia konkrétním cechům byla buďto ztráta či poškození původních starších privilegií, ale nezřídka i další okolnosti. Například v roce 1575 vydal kníže Václav III. Adam privilegium cechu  těšínských  tkalců  v  důsledku  jejich sporu s barvířem  Melicharem  strany  manglování  bílých  pláten, které jim tenž farbíř manglovati zbraňovati chtěl, kterážto rozepře námi slyšena a vážena jest a na jedno a spravedlivě uznáno,  že  nadepsaný  cech  a  oni  sami  taková  plátna bílé podle nadání a obdarování svých slušně bez překážky tohož  a  jiného  barvíře  a  jednoho  každého manglovati mohou a k tomu právo mají tak, jakož vejš dotčený cech v   privilegiích  svých  dostatečně  obsaženo  a  stvořeno  mají.  Jiný  typ  písemných  pramenů  dává  nahlédnout do každodennosti cechů působících na Těšínsku.

Z roku 1681 se dochovala cechovní kniha jablunkovských řezníků obsahující zápisy o koupích a odkazech jednotlivých řeznických krámů, přijímání tovaryšů a učňů a jmenování mistrů. Podobné zápisy obsahuje cechovní kniha jablunkovských ševců z roku 1692 nebo kniha ševcovského cechu ve Frýdku z roku 1628.

Během   17.   a  první  poloviny  18.  století  se  těžiště  řemeslné  výroby  přesunulo  z  Těšína  do  města  Bílska na  východní  slezské hranici, které sousedilo s polským městem Biała. Dnes tvoří obě města jeden celek. V Bílsku v  roce  1734  působilo  již  429 mistrů, z nichž 295 bylo odborníků textilních oborů - soukeníci, pláteníci apod. Pro srovnání uveďme, že v Těšíně působilo jen 171 řemeslnických mistrů. Od konce 18. století se cechovní zřízení postupně stávalo retardačním činitelem, zamezovalo totiž vzniku konkurenčního prostředí a bránilo pokroku. Jednotlivé cechy byly proto všude postupně rušeny a cechovní zřízení definitivně zaniklo i na Těšínsku vydáním živnostenského řádu platného od roku 1860.

Ačkoli  byla  městská  společnost  vnitřně  bohatě  strukturovaná,  tradičně  byla až do konce 18. století založená na  výsadním  postavení  majitelů  nemovitostí.  Politická  práva  měšťanů  se  ve  městech na Těšínsku omezovala na spoluúčast na vnitřní správě měst, příp. soudnictví. Pravomoci městských správních a soudních orgánů byly přitom zcela závislé na postoji majitelů vyšších územních celků, jimž města podléhala.

V Těšíně byla v roce 1712 po takřka 100 letech zrušena funkce primátora, který v zastoupení knížete dohlížel na činnost těšínské městské samosprávy, přesto se postavení městské samosprávy,      reprezentované      purkmistrem a čtyřčlennou radou, ani potom příliš nezměnilo, a autonomie těšínských městských orgánů byla postupně   oslabována.   V   roce   1735   byly  např. veškeré záležitosti městského hospodaření podřízeny kontrole deputovaných, jmenovaných nikoli     městskou     radou,     ale     knížetem. Bez  souhlasu  tohoto  sboru  nemohla  být  zaplacena  žádná vydání z městské pokladny. Zásadní změny přinesl až  závěr  18.  století  a  reformy  Josefa  II.,  realizované v návaznosti na nové územně správní uspořádání Slezska a zavedení krajského systému v roce 1782. O čtyři roky později byla již všechna města na Těšínsku podřízena dohledu ústředních státních orgánů a po několika staletích tak byl definitivně opuštěn dosavadní způsob řízení měst   radami,   obsazovanými   měšťany.   Snad   souhrou   osudových  náhod  se  tato  nezvratná  proměna  sešla i s nezvratným koncem staré podoby Těšína, k níž došlo během tragického požáru města v roce 1789. 

Podle   dobových   výkazů   bylo   při   požáru   zcela   zničeno   276   budov,   mezi   nimi   i   10  stavovských  sídel a 219 dřevěných, zpravidla jednopatrových měšťanských domů, poničena byla i budova radnice a farního kostela sv.  Máří  Magdalény.  Původní  vzhled  města  požár  a  následná  výstavba  změnily  a  Těšín, který doslova vstal z popela, byl již zcela jiným městem, než dříve.

Specifickou   a   ekonomicky   zdaleka   nezanedbatelnou   skupinu   obyvatel   měst   na  Těšínsku  představovali již od středověku Židé. První prokazatelné doklady o jejich pobytu pocházejí z roku 1530. Postavení židovského obyvatelstva  upravovala  i ustanovení v zemském zřízení z roku 1573, resp. 1592. Židé se usazovali i na venkově, ve  městech  však  vytvářeli  poměrně  početné  kolonie.  Nejpočetnější se vytvořily v Těšíně a Bílsku. Uplatňovali se  obvykle  v  obchodu,  zejména  při  prodeji  alkoholu a  tabáku.  Vstřícný  postoj k Židům na Těšínsku přetrval až do počátku 18. století. Převratným rozhodnutím se stal až tzv. toleranční patent Marie Terezie z roku 1752, který zredukoval počet tolerovaných židovských rodin na Těšínsku na pouhých 88 a omezoval jejich aktivity. Diskriminující podmínky pro život Židů zmírnil až všeobecný toleranční patent Josefa II. z roku 1781, který přispěl k pozdější postupné integraci židovského obyvatelstva do většinové společnosti.

I na počátku 17. století zůstával Těšín největším městem na území celého Těšínska, zároveň byl rezidenčním   sídlem   těšínských   knížat.   Zajímavý je výkaz obyvatelstva města Těšína, v němž žilo 153 měšťanů, 26 domkařů, 33 nájemníků a dále 2 učitelé, 2 duchovní, 2 šlechtici a zvoník. Svou velikostí převyšoval Těšín ostatní města na Těšínsku jako Skočov,  Strumeň,  Frýdek,  Bílsko, Fryštát, Bohumín či    Jablunkov.    Největším   městem   zůstával   Těšín i na počátku 18. století, přesto, že ztratil postavení rezidenčního   knížecího   města.   V   roce   1725   bylo v Těšíně evidováno 539 domů, do konce 18. století však jejich počet vzrostl na 754. V Bílsku v roce 1789 vzrostl  počet  domů  na  476 oproti 289 v roce 1725, ve  Frýdku  na  380 oproti 182. Na rozvoji Jablunkova se podepsalo zejména rozšíření plátenictví. Pláteníci se usidlovali nejen ve vnitřním městě, ale i v Bělé. Zatímco v roce 1725 bylo v Jablunkově evidováno pouhých  105  domů,  v  roce  1789  to  bylo  již 238 domů, připočteme-li k tomu i Bělou pak dokonce 268 domů. Ve Skočově bylo v roce 1725 evidováno 154 domů, v roce 1789 už 204, ve Strumeni ve stejných letech 139, resp. 179 domů a v Bohumíně 120, resp. 158 domů. Jen ve Fryštátě došlo ke snížení počtu evidovaných domů z 242 v roce 1725 na 154 v roce 1789.