A před soudem česky

UŽÍVÁNÍ ČESKÉHO JAZYKA NA TĚŠÍNSKU V MINULOSTI


Text česky sepsaného cechovního provilegia těšínských hrnčířů, potvrzený v roce 1590 purkmistrem a radou města Těšína
Text česky sepsaného cechovního provilegia těšínských hrnčířů, potvrzený v roce 1590 purkmistrem a radou města Těšína

Užívání  českého  jazyka  v  Těšíně  a  na  Těšínsku v raném novověku je v dnešní většinové české společnosti jen málo známým a přitom mimořádně zajímavým momentem. Dominantní postavení spisovné češtiny se odrazilo nejen v písemnostech těšínské knížecí kanceláře, ale    i    v    dochované    osobní    korespondenci    těšínských   knížat i    příslušníků    šlechty,    v    písemnostech    řemeslnických    cechů i v zápisech v tehdejších městských knihách. Dokládá to i naprostá většina  dochovaných  písemností  původem  z  městských kanceláří ve  Frýdku,  Fryštátě,  Těšíně,  Jablunkově,  Skočově  či  Strumeni, která byla ve sledovaném období sepsána v češtině, v poměrně vytříbené podobě, s diakritikou běžnou v soudobých textech ryze českého původu, českou slovní zásobou jen výjimečně obsahující polonismy nebo česko-polské dialektismy. V městských knihách, zvláště   pozemkových,   ale   i  jiných  písemnostech  veřejné  správní i právní povahy se čeština jako tradičně vnímaný zemský úřední jazyk udržela po celé 18. století.

V Těšíně a v celém prostoru historického Těšínska se po staletí setkávaly české jazykové a kulturní vlivy s vlivy sousedních národů, zejména německými a polskými. Převaha česky psaných dokumentů proto nevylučuje užívání jazyka německého ani polského, příp. užívání těšínského dialektu, v němž se vedle českých vlivů uplatnily i vlivy těchto dvou jazyků, v běžné, každodenní nespisovné mluvě těšínského lidu. To našlo odraz i v ustanovení Artikulu XVIII. těšínského zemského zřízení, které připouštělo jednání před soudem česky anebo tomu jazyku rozumitedlnou řečí. Užívání jazyka, resp. dialektu, ale nemůžeme v žádném případě zaměňovat  za  národní  orientaci  obyvatelstva,  které  na  Těšínsku  ve  sledovaném  období  žilo.  Tento  aspekt je spojován až s procesy, typickými pro období mnohem pozdější. Na Těšínsku, jež stálo stranou hlavních proudů spojených s utvářením moderních národů v 19. století, zůstávala značná část jeho obyvatelstva z hlediska národnostní orientace indiferentní dokonce ještě i na přelomu 19. a 20. století. Pro obyvatele Těšínska ve starší minulosti   byla   mnohem   významnější   jejich   zemská,   regionální   sounáležitost.  Obyvateli  země  byli  ti, kdo prokazatelně žili v hranicích Těšínského knížectví, zatímco ostatní byli považováni za cizozemce. 

Pozici češtiny na Těšínsku právně podpořily hned tři články těšínského zemského zřízení z roku 1592. Dejme jim proto  nyní  prostor:  Artikul  XVIII.  A před soudem česky anebo tomu jazyku rozumitedlnou řečí a nejináč ode všech cizích i domácích mluveno a pře vedeny býti mají. Artikul XIX. I nálezové a vejpovědi českým jazykem činěny, vypovídány a psány, pod sekretem pana maršálkovým aneb pana sudího vycházeti, do knih zapisovány a stranám od pana kanclíře vydávány býti  mají.  Artikul  XX. Pak-li by kdo jaké spravedlivosti, listy aneb svědomí pokazovati chtěl před soudem zemským jiným a  ne  českým  jazykem, buďto latině neb německy přeložiti potřeboval, tento sobě na česko hodnověrným osobám přeložiti a časně před stáním k soudu pilně vypsati dáti má a českým jazykem při těch jiných jazykův spravedlivosti své předložiti má, tak dobře cizozemec, jako obyvatel, aby se tady jiným stranám nemeškalo. Matriky těšínské knížecí kanceláře byly vedeny  v  českém  jazyce,  jen  ojediněle  se  v  nich  vyskytují  zápisy  v němčině. Z 897 dochovaných dokumentů v matrikách bylo jen 21 zapsáno německy, všechny ostatní jsou české.

I když čeština z písemných dokumentů němčinu nikdy zcela nevytlačila, byla na rozdíl od ní dobře srozumitelná většině obyvatel zdejších měst i venkova a všeobecně byla považována za zušlechtěnou, literární, spisovnou formu běžně užívaného nespisovného jazyka na Těšínsku. 

Většinou  česká  byla v renesančním věku i kázání a zpěvy v kostelech, a to nejen v Těšíně, ale i jinde na Těšínsku. V roce 1568 vydal kníže Václav III. Adam Řád církevní, kterak se při službě Boží a ceremoniích v církvi křesťanském Knížectví těšínského v městech a ve všech kazatelé a učitelé slova Božího zachovati mají, který tuto situaci  potvrzuje.  Výraznější   podíl  užívání němčiny je v těšínských písemnostech sledovaného období zřejmý jen v  Bílsku.  První  úřední  písemnosti  sepsané  v  polském jazyce se na území Těšínska objevují ve druhé polovině  18.  století,  obdobně  jsou  také doložena vedle českých a německých i první polská kázání a bohoslužby v kostelech. 

Český nápis na náhrobníku šlechtice Jiřího Lišky z Německé Lutyně
Český nápis na náhrobníku šlechtice Jiřího Lišky z Německé Lutyně

Ještě v 15. století uměl psát málokdo a pravopis proto     nechával   lidi  většinou   chladnými. Zato písaři v kancelářích to neměli vůbec jednoduché. S rostoucím počtem úředních záznamů, především právní povahy, se potýkali stále častěji s problémy, které jim přinášela nejednotnost zápisů. Nešlo jen o nesoulad mezi českou a latinskou abecedou, v níž např. měkké souhlásky nemají ekvivalenty a musely být proto v písemné podobě označovány tzv. spřežkami - spojením dvou latinských liter (cz, rz, sz, ss apod.). Pojednání De ortographia bohemica (O českém pravopise), připisované obvykle Janu Husovi, nad jehož autorstvím však dodnes visí otazník, zjednodušovalo dosavadní značně rozdílný způsob písemných záznamů zaváděním tzv. diakritických znamének. Trvalo však dlouho, než se Husova pravidla českého pravopisu sjednotila a převládla v zápisech úřadů i v další písemné produkci nejen v Čechách, ale i v ostatních zemích Koruny české. Spřežku v souhláskách stále častěji nahrazovala tečka nad literami a namísto zdvojených samohlásek označovala délku čárka. Až později se začalo užívat háčků v podobě, v jaké je známe dnes. V psaných dokumentech se proto nadále běžně užívalo např. dvojitého w místo dnes obvyklého jednoduchého v (Waclaw - dnes Václav), běžné bylo také  spojení samohlásek ie místo dnešní podoby české dvojhlásky ě. Například jednoduchý zápis v městě Těšíně se v psané podobě lišil od té, jakou bychom použili dnes: w miestie Tiessynie. Spřežky a další pravopisné odlišnosti   od   dnešní   psané  formy  českého  jazyka  nacházíme  ve  většině  tehdy  psaných  dokumentů  nejen z   produkce   těšínské   knížecí  kanceláře,  setkáváme  se  s  nimi  také  v  ostatních  dokumentech  pocházejících z Těšínska.