Těšínská knížata z piastovské dynastie


Těšínské Slezsko, zkráceně Těšínsko, které se na politické mapě Evropy objevilo na konci 13. století, je součástí mnohem   většího   historicko-geografického   evropského  územního  celku.  Je  součástí  Slezska  (pol. Śląsk, něm. Schlesien),  jehož   hlavním   městem   byla   Vratislav  (pol.  Wrocław, něm.  Breslau). Na  evropské politicko-geografické scéně se Slezsko objevilo zhruba ve 12. století. V roce 1138 se rozhodnutím Boleslava Křivoústého stalo jednou z provincií středověkého polského státu v držení jeho nejstaršího syna Vladislava Vyhnance.  Z  hlediska  svého  územně  správního  vývoje  je  Slezsko  naprosto  výjimečným  regionem  v  Evropě - zejména pro jeho postupný proces dělení na řadu územně správních celků, údělů, jež téměř všechny měly vzhledem k užívanému polskému dědickému právu status vévodství, resp. knížectví. 

K dělení docházelo postupně od  roku  1177,  kdy  se  na  slezském  území  vytvořily  nejprve  čtyři  úděly  (s  centry v Hlohově, Vratislavi, Opolí a Ratiboři) a později dva s centry ve Vratislavi (Dolní Slezsko) a Opolí (Horní Slezsko). V celém historickém Slezsku se postupně utvořilo až 18 slezských knížectví, která sice zajišťovala svým držitelům, knížatům z původně polské dynastie Piastovců, vysoké postavení a prestiž v tehdejší feudální evropské společnosti, ale neposkytovala jim  dostatek  prostředků  pro  náležitou  reprezentaci.  Jedním  z  takových  knížectví  ve  Slezsku  bylo  i  Těšínsko  s  politickým,  obchodním  a  správním  centrem  na  hradě  v  Těšíně. První latinská písemná zmínka o Těšíně, kde je uveden jako Tessin, pochází z roku 1155.

Listina z října 1299, kterou olomoucký biskup Dětřich potvrdil držbu území na levém břehu Ostravice osoblažskému fojtu Gerlachovi
Listina z října 1299, kterou olomoucký biskup Dětřich potvrdil držbu území na levém břehu Ostravice osoblažskému fojtu Gerlachovi

Těšínské Slezsko je tvořeno z převážné většiny územím bývalého Těšínského knížectví, z malé části   na   severu   u   Bohumína  pak   územím, jež původně patřilo k Ratibořsku. Jako politický územní     celek     se     Těšínsko    konstituovalo na přelomu let 1289-1290 vyčleněním z původně většího hornoslezského celku, tzv. Opolského knížectví    (Opolska),   a    to    po    smrti opolsko-ratibořského knížete Vladislava z polské dynastie     Piastovců    v    roce    1281.    Nejdále na jihovýchod položenou část tohoto celku získal tehdy  jeden  ze  čtyř Vladislavových synů Měšek, který se tak stal také prvním samostatným těšínským knížetem a zakladatelem těšínské linie piastovské dynastie. První doloženou písemnou zmínkou o existenci Těšínska jako takového je listina z ledna 1290, v níž je poprvé Měšek uveden s titulem těšínského vévody. Předchozí dokumenty se o těšínském vévodovi ani těšínském vévodství, resp. knížectví, nezmiňují. Těšínští Piastovci pak Těšínsku vládli po více než 360 let, protože po Měškovi zasedlo na těšínský stolec dalších 15 Piastovců a Piastoven.

Měšek I. (1290-1315)
Měšek I. (1290-1315)

Prvnímu těšínskému knížeti Měškovi se podařilo zformovat ovládané území do poměrně pevného zemského útvaru. Měšek má nesporně zásluhy i na významném civilizačním díle, jakým bylo záměrné osídlování dosud řídce obydlených a nekultivovaných částí historického Těšínska. O tom, že vydělení Těšínska z Opolska bylo důsledkem postupného dělení původně jednotného polského státu do údělů, ovládaných   jednotlivými   příslušníky   piastovské  dynastie,  svědčí mj. i skutečnost, že ještě v listině z ledna 1291, v níž se Měšek fakticky podřizuje lenní svrchovanosti českého krále Václava II., se tituloval stále ještě jako opolský vévoda. Podstatnější však je, že tímto mimořádně  významným  právním  krokem  nahradil  svou  dosavadní  orientaci   na  polský stát orientací západní a  osudy  svého  Těšínska  na  další  dlouhá století  spojil  s  osudy  českého  státu. Získání území Těšínska  mělo  pro  českého  krále Václava II. klíčový význam, neboť přes toto území vedla cesta ke Krakovu, jehož  získání  znamenalo i otevření cesty k polské královské koruně. O významu, jaký Těšínské Slezsko sehrávalo v  plánech  české přemyslovské dynastie na získání polské koruny, svědčí i skutečnost, že král Václav III. se oženil s dcerou těšínského knížete Měška I. Violou. Tak se těšínská kněžna nakrátko v letech 1305-1306 stala i českou královnou,   přijala   tehdy   oblíbené  jméno  Alžběta.  Po  zavraždění  krále  Václava  III.  roku  1306  v  Olomouci se  ovdovělá  královna  již  na  Těšínsko  nevrátila.  Zůstala  v  Čechách  a  provdala  se  za  českého velmože Petra z Rožmberka. Proslula nejen svou krásou, ale řada ústních podání v jižních Čechách ji dodnes připomíná jako ženu ctnostnou a milosrdnou, lidem milovanou...

Ale nebyla to jen Viola Těšínská, česká královna, která dosáhla významného postavení. I další těšínští Piastovci působili u pražského královského dvora. Znalí dvorské etikety, způsobů i jazyků dosáhli vskutku skvělé kariéry, někteří se v Praze nadobro usadili. Jen stručně si připomeňme alespoň některé z nich

Bratr kněžny a královny Violy Kazimír I. působil jako přední poradce krále Jana Lucemburského a pak i jeho syna Karla IV. Kazimírův syn Vladislav  přebýval  na  pražském  dvoře  nastálo,  zastával  totiž  prestižní  úřad  dvorního  soudce  a v roce 1353 se po boku Karla IV. zúčastnil setkání evropských monarchů ve Vídni, na němž byl dojednáván sňatek českého krále se slezskou kněžnou Annou Svídnickou. O dva roky později doprovázel Vladislav Karla IV. na jeho výpravě pro císařskou korunu do Itálie a zde také za císaře položil život. Jeho mladší bratr Boleslav se stal důvěrným kaplanem Karla IV., s jehož podporou dosáhl mimořádně prestižního postavení - v roce 1356 zemřel jako praepositus (probošt) kostela Všech svatých na Pražském hradě. 

Přemysl I. zvaný Nošák
Přemysl I. zvaný Nošák

Jak je vidět, těšínská knížata a s nimi i další příslušníci   těšínské   větve   piastovské  dynastie  se  pohybovali  skutečně  v  nejvyšších  patrech  tehdejší  české a  evropské  politiky.  Zástupci malého, ale významného slezského knížectví tak patřili k elitám společnosti. Zřejmě nejvýznamnějším z nich se z tohoto pohledu stal bezpochyby kníže Přemysl   I.  zvaný  Nošák.  I  on  většinu  svého  života  prožil  ve  službách  českého   krále a římského císaře Karla IV. a později i jeho syna Václava IV., s nímž jej pojilo dobré přátelství. Přemysl  I. Těšínský byl členem královské rady a jako obratný diplomat se ve své době  stal   i  nejmocnějším  ze  všech  slezských  knížat.  O  působení  těšínského  knížete  u  pražského  dvora  vypovídá i zajímavý osud další těšínské Piastovny, jeho dcery Markéty Těšínské. 

Markéta Těšínská
Markéta Těšínská

Markéta   je   jednou   z   téměř   zapomenutých,   a  přitom  mimořádně  významných  těšínských  Piastoven, která povědomí o Těšínsku zasela až daleko za  jeho  hranice  i  za  hranice  celého  českého  státu. Když v únoru 1381 přijela do vlámského města Bruggy delegace českého krále, aby po čtyřech letech vyjednávání dohodla definitivní podmínky   manželského   svazku   mezi  Annou  Lucemburskou,  sestrou  krále  Václava  IV.  a  dcerou  Karla  IV., a Richardem II., jenž v roce 1377 jako desetiletý dosedl na anglický trůn, stál v jejím čele těšínský kníže  Přemysl  I.  Na  podzim  téhož  roku  se  pak  do  Anglie  vypravila  i  Anna Lucemburská, doprovázena znamenitou   členkou   jejího   dvora   Markétou  Těšínskou.  V  lednu  1382  byla  Anna  provdána  za  Richarda  II. a korunována anglickou  královnou. S  ní  zůstala  u londýnského dvora  i  Markéta  Těšínská. Také ona se zde později provdala za významného anglického šlechtice Simona z  Felbriggu. O  životě  těšínské  kněžny  v  Anglii  mnoho  nevíme, zemřela  v  roce  1416.  Avšak  samotný  fakt, že  dynastický  sňatek  dojednával  těšínský  kníže  a  že  jeho dcera Markéta, slovy anglického kronikáře nacione et generoso sanguine Boema, svůj život trávila v prostředí nejvyšší nobility  tehdejších  evropských  dvorů,  dokládá,  jaké  vážnosti,  úctě  a  důvěře  se  tehdy  těšínský  kníže těšil. To  nepřímo  potvrzuje  i  kamenná  náhrobní  deska  obou  manželů,   Markéty   Těšínské  a  Simona  z Felbriggu, v  kostele  sv.  Markéty  ve  Felbriggu  v  hrabství  Norfolk.  Měškův syn, kníže Kazimír I., pokračoval v otcově díle a svazky s pražským dvorem rovněž dále utužoval.

Společně s několika dalšími hornoslezskými Piastovci uznal lenní svrchovanost českého krále Jana Lucemburského v únoru 1327 v Opavě. Proces trvalého spojení Těšínska a v zásadě celého Slezska s českým státem byl diplomaticky dojednán roku 1335. Téhož roku v Bytomi udělil český král Jan Lucemburský Těšínsko jako léno Koruny  české  knížeti  Kazimíru  I.  Lenní  svazky s českým králem postupně uzavřela i další slezská knížata. Podle právních závazků se nejednalo jen o osobní vztah knížat k českým králům, ale o jejich svazek s Českou korunou, lenní svazky tak představovaly základ vznikající instituce zemí Koruny české.

Kopie Těšínské madony na Starém trhu v Těšíně
Kopie Těšínské madony na Starém trhu v Těšíně

Dne 9. srpna 1335 udělil ve Varšavě polský král Kazimír III. Veliký zplnomocnění svým zástupcům pro jednání se zástupci českého krále a pokyn, aby od českého krále přijali veškeré země, panství a titul království polského výměnou za územní ústupky. Dne 24. srpna 1335 byla v Trenčíně uzavřena dynastická dohoda, která přinesla ukončení dlouholetého sporu o polský královský trůn mezi Lucemburky a Piastovci. Český král Jan Lucemburský a markrabě moravský Karel se za sebe i za své dědice vzdali všech práv na titul polského krále a na území Polského     království     vyjma     zemí     slezských      knížat, jež   se   svrchovanosti   českého  krále  podřídila  již  dříve. 

Polští zplnomocněnci se jménem polského krále Kazimíra zavázali, že nebude překážet Janovi a Karlovi ve výkonu jejich práv nad uvedenými územími. Za rezignaci na titul polského krále obdrží král Jan od krále Kazimíra vysoké odstupné ve výši 20 tisíc kop grošů. Setkání českého krále Jana Lucemburského, polského krále Kazimíra III. Velikého a uherského krále Karla Roberta z Anjou začalo 12. listopadu 1335 ve Vyšehradě (Visegrád, dnes území Maďarska). Téhož dne byly předány listiny, potvrzující závazek polského panovníka o zaplacení odstupného králi Janovi za zřeknutí se titulu polského krále. 

Dynastické setkání bylo ukončeno 26. listopadu 1335 sjednáním mírové smlouvy mezi polským a českým králem, v níž byly ujednány i poměry na hranicích mezi českým a polským státem ve Slezsku. O tři roky později, 9. března 1339, polský král Kazimír III. Veliký v Krakově ratifikoval se zpožděním trenčínské   dohody   v   podobě  platné  v  době  jejich  ujednání a 7. dubna 1346 v Praze český král Karel IV. vydal z moci římského    krále   privilegium,   kterým   právně   včlenil  Těšínsko    a   další  slezská   knížectví   do   českého   království a kodifikoval již dříve se vytvářející územně právní systém zemí Koruny české. Instituce Koruny české nepomíjela s  osobou  českého  krále,  stala se ideální samostatnou právnickou osobou,  do  níž  byla  posléze  inkorporována  i  další  území.  Posvátným  symbolem  tohoto státoprávního svazku se stala svatováclavská koruna. 

Těšínská knížata původem z piastovské dynastie vládla v Těšíně až do roku 1653. I když se každý z panovníků zapsal do dějin významnými činy, měli bychom připomenout zejména osobnost těšínského knížete Kazimíra II., jenž Těšínsku vládl od roku 1477. Z doby jeho panování jsou dochovány četné písemné záznamy, dokládající postupné zdokonalování vnitřní správy země, rozvoj obchodu a řemesel v Těšíně i dalších těšínských městech. Kazimír byl i úspěšným politikem. V roce 1490 byl na sněmu slezských knížat ve Vratislavi zvolen nejvyšším slezským hejtmanem a stal se tak zástupcem českého krále ve všech slezských knížectvích. 

Ve svém úřadu vytrval velmi dlouho, s přestávkami až do roku 1528. Jako stoupenec krále Vladislava Jagellonského vyjednal  v  roce  1498  pro  Těšínsko  důležitou  výsadu,  podle  níž  bylo  možné  dědit  zemi  nejen  v  mužské, ale i v ženské linii, a to až do tzv. čtvrtého kolena. Když zemřel kníže Fridrich Vilém, nezanechal po sobě mužského potomka. Byla to právě výsada z konce 15. století, která v roce 1625 umožnila převzít vládu nad Těšínským knížectvím Alžbětě Lukrécii, poslední kněžně z piastovské dynastie. Až po její smrti v roce 1653 připadlo Těšínsko jako odumřelé léno Koruny české pod přímou vládu českých králů, jimiž byli od roku 1526 Habsburkové.

Z hlediska vývoje veřejné správy na území Těšínska je třeba připomenout také osobnost knížete Václava III. Adama. V době jeho panování byl v Těšíně poprvé sepsán a následně zaveden ucelený soubor zemských právních norem. Zemské zřízení Knížectví těšínského z roku 1573, resp. jeho další verze z roku 1592, se stalo jakousi zemskou "ústavou", platilo po další téměř dvě staletí. K ukončení platnosti těšínského zemského práva knížete Václava III. Adama došlo až se zánikem zemského zřízení po roce 1783.

My, Václav, z Boží milosti v Slezi kníže těšínské a Velkého Hlohova etc., tak zněla oficiální titulatura knížete Václava  III.   Adama,   která   se   používala  na  všech  dokumentech  vycházejících   z   jeho  kanceláře.  Nejinak  tomu   bylo i v listině datované na těšínském zámku 27. listopadu 1545: My, kníže, z milosti a lásky naší a mocí listu tohoto dáváme  tajmž  měšťanům  i  vší  obci  města  našeho  Těšína  k  vzdělání  a  jich  dobrému užitku pivovar u kláštera našeho v městě Těšíně, kterýž prve k témuž klášteru mnichům náležel.
 

Těšínská knížata z piastovské dynastie

Měšek I. (1290-1315)

Kazimír I. (1315-1358)

Přemysl I. Nošák (1358-1410)

Boleslav I. (1410-1431)

Eufémie, Václav I., Vladislav, Boleslav II.,

Přemysl II. (1431-1442-1452)

Přemysl II. (1452-1477)

Kazimír II. (1477-1528)

Václav III. Adam (1528-1579)

Sidonie Kateřina (1579-1594)

Adam Václav (1594-1617)

Fridrich Vilém (1617-1625)

Alžběta Lukrécie (1625-1653)