Ondráš, proti přikázání Božskému nenáležitě se zachoval

ZBOJNICTVÍ NA TĚŠÍNSKU


Zbojník Ondráš na olejomalbě z 18. stol.
Zbojník Ondráš na olejomalbě z 18. stol.

Rozlehlý beskydský prostor s řadou nepřístupných míst v hlubokých lesích dlouho poskytoval ochranu nejrůznějším vojenským dezertérům či zběhlým poddaným, kteří si zvolili zbojnický způsob života.   První  průkazné  zprávy  o  výskytu  zbojnictví  na  Těšínsku je  možné  datovat   do   roku   1 612.   Zavedou   nás   do   Nové   Vsi na  frýdeckém  panství,  jež je dnes součástí Frýdlantu nad Ostravicí. Ze  zápisu  v  nejstarší  pozemkové  knize  této  obce  se  dozvídáme, že se na dráhu zločinu vydali bratři Adam, Bartoloměj a Jan Chlapčíkovi. K roku 1615 je datována zmínka o jejich sestře, nemalé lotryni  Evě,  která  též  po  horách  se  zbujníky  chodila. Zbojníci dokonce v září 1620 zavraždili držitele frýdeckého panství, hraběte Jana Bruntálského z Vrbna. 

Rovněž    Jablunkovský    průsmyk   a   významná   obchodní   cesta, jež odnepaměti spojovala Uhry se Slezskem, přitahovaly pozornost zbojníků.    Podle    informace    z   roku   1657   Adam   Kurek   z   Písku u Jablunkova protiv přikázání Božskému nenáležitě se zachoval a mezi zbujníky se byl dal, jakož též zbujnickým způsobem s jinými tovaryšemi svými lidi napadal, raboval a jinší nezámluvné věci před  sebe  bral, o  což  též  katu  v  rukách  byl. Ve  druhé  polovině  17.  století se  setkáváme  s  doklady  této  činnosti i u některých obyvatel Mostů u Jablunkova či Oldřichovic.

Juraj Jánošík
Juraj Jánošík

K   největšímu   rozmachu   zbojnictví   na   Těšínsku  došlo počátkem 18. století. Vleklá válka o tzv. španělské dědictví a s ní související protihabsburské povstání Františka II. Rákocziho v sousedních Uhrách, stejně jako neustávající stupňování robotních povinností ze strany vrchnosti tehdy vedly k demoralizaci mnohých poddaných a k  jejich  odchodu  ke zbojnickému způsobu života. Nejznámější slovenský zbojník  Juraj  Jánošík  při výslechu před svou  popravou  v  březnu   1713  v     Liptovském   Mikuláši   potvrdil   kontakty   s   některými   osobami   z   Těšínska i hukvaldského panství. Legendami opředená zbojnická družina Ondráše (1680-1715), syna fojta z Janovic u Frýdku, však za svůj posmrtný věhlas vděčí aktivitám, které lze bez nadsázky označit za kriminální delikty. Jádro skupiny tvořilo několik zběhlých poddaných, především z frýdeckého panství. 

Nejproslulejším z nich je Ondrášův nejbližší druh Juráš čili Jiří Jurášek z Malenovic. Činnost skupiny se soustředila především na loupežná přepadení. Podle dochovaných záznamů měli Ondráš a jeho muži údajně na svědomí případy oloupení čtyř hostinských a dalších čtyř zámožných měšťanů, kupců a Židů. Dále okradli mlynáře, soudního  sluhu,  výrobce  střelného  prachu a faráře. Takovou činnost nemohla žádná vrchnost tolerovat. Likvidací  Ondrášovy  družiny  byl  proto  pověřen  držitel  frýdeckého  panství,  hrabě  František  Vilém  Pražma z  Bílkova. Za dopadení Ondráše byla vypsána finanční odměna. Členům jeho družiny byla přislíbena beztrestnost v případě, že by svého vůdce zajali či zabili. Tak se také stalo, když v noci z posledního únorového dne na 1. března 1715  byl  uprostřed  zábavy  v  hostinci ve Sviadnově u Místku Ondráš zabit Juráškem ranou sekery do hlavy. Jurášek s několika kumpány pak dopravil Ondrášovo mrtvé tělo na nedaleký frýdecký zámek, kde byla mrtvola rozčtvrcena  koňmi  a  její  části byly pověšeny pro výstrahu na různá veřejná místa v nejbližším okolí města. Smrtí vůdce se otevřelo poslední, avšak neméně dramatické dějství životního příběhu členů Ondrášovy zbojnické družiny. Po věznění byli sice propuštěni na svobodu, záhy však přepadli několik pocestných. 

Císaři  došla  po  informaci  o  jejich  nových proviněních trpělivost. Nařídil zbojníky zatknout a poslat na Balkán na galeje. Dva  nejaktivnější  zbojníci,  Jiří  Jurášek  a  Jiří  Pelenda, byli za své činy odsouzeni k trestu smrti. Jurášek byl těšínským katem lámán kolem, na Pelendu čekala konopná oprátka. 

Není nutno připomínat, že "druhý život"  Ondráše  a  Juráše  se  stal  v  legendách  a  pověstech  mnohem  romantičtějším, než  byl  ve  skutečnosti.  Pro  poddaný  lid  v  Těšínském Slezsku, přilehlé Moravě i na Slovensku se zbojníci stávali především symboly hrdinného odporu proti svévolnému útlaku ze strany vrchnosti a tehdejších movitých společenských vrstev. Lidé věřili, a mnohde dodnes věří, že tito zbojníci se chovali spravedlivě, bohatým brali a chudým dávali. O slezském zbojníku Ondrášovi - pánu Lysé hory - se zpívá v nesčetných lidových písních, vystupují v básních a pověstech a zbojnická jména najdeme dodnes i v několika místních názvech. 

Horské okolí Jablunkova se stalo v závěru 18. století prostorem činnosti skupiny vedené zbojníkem Jurkem Proćpakem, pocházejícím z okolí polského Živce. Členy jeho družiny byli rovněž někteří zběhlí poddaní z Těšínska a také oni při svých akcích přesahovali hranice knížectví. Je doloženo, že loupili i na Oravě. I oni byli ale nakonec císařským vojskem dopadeni a v lednu 1796 pro výstrahu oběšeni. Přesto se i po likvidaci Proćpakovy skupiny objevovali další, kteří hledali východisko z těžké životní situace ve zbojnictví. S řadou údajů o zvýšených aktivitách kriminálních živlů v beskydské oblasti se setkáváme dokonce ještě v prvních desetiletích 19. století.