Mám dáti věna a pět tisíc kop grošů českých knížeti Václavu

TĚŠÍNSKO RENESANČNÍHO VĚKU


Postavení posledních těšínských Piastovců na politické scéně se odvíjelo od aktivit knížete Kazimíra II. z přelomu 15. a 16. století. Úřad nejvyššího slezského hejtmana, který zastával, byl natolik prominentní, že z něho činily známou a politicky vlivnou osobu v celém jagellonském soustátí a výrazně ovlivnil další směřování rodu. Kazimírův  vnuk  Václav  III.  Adam  byl   již v útlém věku vyslán na královský dvůr do Prahy, aby vzdělal se tam, jak se na budúcího panovníka náleží. U královského dvora tehdy nemohl být každý, tato role byla vyhrazena jen členům dynastických rodů a příslušníkům nejvyšší šlechty. V době jeho nezletilosti spravovala Těšínsko jeho matka Anna Braniborská společně s Janem z Pernštejna a na Helfenštejně, jenž se tituloval jako mocný otcovský poručník osvíceného knížete a pána Václava, knížete těšínského a Velkého Hlohova. V této souvislosti zřejmě nikoho nepřekvapí, že Václav III. Adam se již jako šestnáctiletý oženil s Marií z Pernštejna, dcerou svého poručníka.  

Václav III. Adam
Václav III. Adam

Tehdejší poměry ilustruje i výňatek ze smluvní listiny: 

Já, Jan z Pernštejna a na Helfenštejně, hejtman markrabství moravského po Marii dceři své mám dáti věna čili posahu pět tisíc kop grošů českých knížeti Václavu. Proti tomu odvěniti má kníže Václav dceři mé půltřinácta tisíce kop grošů českých. 

Z tohoto manželství se narodily tři děti. Téměř dvacetiletí Pernštejnova poručnictví navazovalo na dynamický hospodářský, správní i kulturní rozvoj, započatý knížetem Kazimírem. Došlo ke stabilizaci postů zemských úředníků, vymezení   jejich   kompetencí   a   práv,  důležitá  práva  obdržely  městské  rady v  Těšíně,  Bílsku, Fryštátě a jinde. Nejvýraznější postavení během celého období si  podržel  kancléř  Jan  Čelo  z  Čechovic,  který  byl  Pernštejnovým  zástupcem a hlavní výkonnou instancí v knížectví.

Snad to bylo prostředí pražského císařského dvora, jež ve Václavovi vyvolalo touhu po sehrání velké politické role. Záhy po smrti polského krále Zikmunda II. Augusta se rozhodl, ostatně podobně jako jiný slezský kníže Jindřich XI., jenž vládl v Lehnici, usilovat o polský trůn bez ohledu na skutečnost, že se stal protikandidátem svému vlastnímu panovníkovi Ferdinandu I. Pochopitelně neměl šanci. Polským králem se nestal, zato se stal dobrým pozorovatelem poměrů u krakovského dvora a zpravodajem, jehož informace o situaci v sousedním království byly v Praze vysoce ceněny jak Maxmiliánem II., tak i jeho synem Rudolfem II. 

Na těšínském hradě vládl za Václavova panování honosný život ne nepodobný tomu, který Václav viděl v Praze. Kníže velkoryse hostil stav panský i rytířský, jenž se sjížděl do Těšína na hody a radovánky. Rozmařilý život tak dovedl Václava III. Adama k četným dluhům. Kníže pak zastavoval své statky těm, kteří mu půjčovali a některá jeho   rozhodnutí   měla   později   i  nemalý  dopad  na  další  územně  správní  vývoj  Těšínska.  Svému  tchánovi a  dřívějšímu  poručníkovi  Janu  z  Pernštejna např. za 12 000 uherských zlatých zastavil celé frýdecké panství, což nakonec vedlo k oslabení vztahu Frýdecka ke knížecímu dvoru v Těšíně. Václav dlužil i těšínské šlechtě - pánům  Kašparu  Vlčkovi  z  Dobré Zemice, Janu Sedlnickému z Choltic, Mikuláši Karvinskému a dalším, od nichž si půjčoval nemalé sumy peněz. Přesto na knížecím dvoře hrávali hudebníci a pořádaly se slavnosti, žádná korunovace českých, uherských ani polských králů se nemohla obejít bez knížete Václava III. Adama. 

Jako potomek původní piastovské dynastie měl těšínský kníže Václav otevřeny nejedny dveře i za hranicemi. Českým králům Ferdinandovi I., Maxmiliánovi II. i Rudolfu II. přitom prokázal mnohé diplomatické služby zejména v sousedním Polsku. Také z tohoto důvodu byl na pražském dvoře velmi oblíben. V roce 1574 se snad proto dokonce rozhodl požádat choť krále a císaře Maxmiliána II., aby se stala kmotrou při křtu jeho syna Adama Václava. Císařovna však zdvořile odmítla slovy: 

Takovú  žádost  Tvou  věrně  bychom  vyplniti  chtěli,  ale  rozumějíc  tomu,  že se u Tebe jinačejší spůsob při křtu než-li mezi námi, kteří římské víry katolické jsme, zachovává, v tom samém a v ničem jiném něco na rozmyslu máme. 

List  potvrzuje ovšem již zcela jasně tehdejší úsilí příslušníků habsburského rodu, kteří ve své monarchii usilovali o postupnou rekatolizaci všech zemí, což platilo i pro všechny země Koruny české, Těšínsko nevyjímaje. 

Po smrti Marie z Pernštejna pojal Václav Těšínský za ženu saskou kněžnu   Sidonii   Kateřinu.   Svatba  se  konala  na  zámku  v  Těšíně v listopadu 1567. V prosinci 1574 se manželům narodil Adam Václav, který přejal vládu nad knížectvím po otcově smrti v listopadu 1579. Tehdejší městský písař Anton Kerber napsal na desky těšínské městské  knihy  o  úmrtí  knížete  Václava  zápis,  jenž  dokonale  ilustruje  tehdejší  poměry v knížectví a úctu, jaké se těšínský kníže těšil: 

Marie z Pernštejna
Marie z Pernštejna

Léta  Páně 1579  4.  listopadu  v  tu  středu  před Všemi Svatými, o dvanácté hodině přednem, skonal v Pánu nejjasnější, vysokorozený   kníže  a   pán   Václav   Adam,   kníže  v  Slezích na Těšíně a Velkém Hlohově. Jeho Milost knížecí řízením Božím raněn byl mrtvicí na pravé straně a  pozbyl  řeči,  zůstal  však  při   zdravém   rozumu   a   dal   se   bez   ustání  slovem Božím až   do   poslední   chvilky   potěšovati.   Též   dlouho   se   modlil a procházel všecku dobu jedenácti let, když jeho Milost Knížecí pojal za ženu nejjasnější     Kněžnu    a     paní     Sedenu Kateřinu. Jak    křesťansky,    bohabojně,    spravedlivě,   střízlivě  a    mírně,    cudně    a    ctnostně,   dobrotivě   a   laskavě,   cizím i    domácím,    otcovsky    a    přátelsky    Jeho    Knížecí    Milost se     zachoval     a     ukázal!    Potom     Jeho     Knížecí    Milost na smrtelném lůžku litoval plačky a se slzami svých hříchů, potrval  v  stálé  víře  a  naději  k  Bohu,  kteréhož se srdečnými vzdechy o odpuštění hříchů prosil a víru svou zpovědníku panu Jiřímu Wolfovi rukou dáním potvrdil. Z čehož zarmoucená kněžna velikou útěchu měla. Jeho Knížecí Milost dal se též krátce  před svou smrtí svátostmi zaopatřiti, tedy připraven byl k  smrti.  To  dosvědčuju  já  Adam  Kerber,  městský  písař těšínský, který jsem u Jeho Knížecí Milosti v době choroby dnem a nocí až do nejposlednější hodiny bděl, ač toho nebyl  jsem  hoden.  Bůh  dej  Jeho Knížecí Milosti veselé z mrtvých vstání. Amen.

Poněkud rozporuplně působí snaha knížete, aby jeho poddaní šetrně žili a žádných vejstupků se nedopouštěli. Vzkazoval jim: 

Měšťanům lépe by slušelo, aby své domy opravovali a cesty v dobrém pořádku udržovali, nikoliv aby což mají, propíjeli. 

V   dokumentech   se   kníže   Václav   obvykle   tituloval   slovy   My   Václav,  z  Boží  Milosti,  kníže v Slezích Těšínské a Velkého Hlohova oznamujeme tímto listem přede všemi, kdož jej uzří aneb čtouce slyšeti budou, že... Takových listin vydával kníže mnoho a vztahovaly se k nejrůznějším oblastem života. Zachována je spousta listů, které kníže posílal   těšínskému   purkmistrovi  a  radě  s  četnými  radami  o  dobrých  mravech  a  křesťanské  výchově  dětí. V roce 1573 Václav nařídil, že...

...nemají býti v městě trpěni, kdož by pohoršení dávali anebo kdož by kacířství se oddávali, rada městská nechť šest hodin  denně zasedá, zlé lidi trestá, po pijácích zvláště ze stavu řemeslnického pátrá a trestáním  jich stíhá, žebráky a zahálčivé děti k práci přidržuje, běhouny zaháleče a noční křiklouny do sklípka pozavírá.