Ondráš, proti přikázání Božskému nenáležitě se zachoval
ZBOJNICTVÍ NA TĚŠÍNSKU
Rozlehlý beskydský prostor s řadou nepřístupných míst v hlubokých lesích dlouho poskytoval ochranu nejrůznějším vojenským dezertérům či zběhlým poddaným, kteří si zvolili zbojnický způsob života. První průkazné zprávy o výskytu zbojnictví na Těšínsku je možné datovat do roku 1 612. Zavedou nás do Nové Vsi na frýdeckém panství, jež je dnes součástí Frýdlantu nad Ostravicí. Ze zápisu v nejstarší pozemkové knize této obce se dozvídáme, že se na dráhu zločinu vydali bratři Adam, Bartoloměj a Jan Chlapčíkovi. K roku 1615 je datována zmínka o jejich sestře, nemalé lotryni Evě, která též po horách se zbujníky chodila. Zbojníci dokonce v září 1620 zavraždili držitele frýdeckého panství, hraběte Jana Bruntálského z Vrbna.
Rovněž Jablunkovský průsmyk a významná obchodní cesta, jež odnepaměti spojovala Uhry se Slezskem, přitahovaly pozornost zbojníků. Podle informace z roku 1657 Adam Kurek z Písku u Jablunkova protiv přikázání Božskému nenáležitě se zachoval a mezi zbujníky se byl dal, jakož též zbujnickým způsobem s jinými tovaryšemi svými lidi napadal, raboval a jinší nezámluvné věci před sebe bral, o což též katu v rukách byl. Ve druhé polovině 17. století se setkáváme s doklady této činnosti i u některých obyvatel Mostů u Jablunkova či Oldřichovic.
K největšímu rozmachu zbojnictví na Těšínsku došlo počátkem 18. století. Vleklá válka o tzv. španělské dědictví a s ní související protihabsburské povstání Františka II. Rákocziho v sousedních Uhrách, stejně jako neustávající stupňování robotních povinností ze strany vrchnosti tehdy vedly k demoralizaci mnohých poddaných a k jejich odchodu ke zbojnickému způsobu života. Nejznámější slovenský zbojník Juraj Jánošík při výslechu před svou popravou v březnu 1713 v Liptovském Mikuláši potvrdil kontakty s některými osobami z Těšínska i hukvaldského panství. Legendami opředená zbojnická družina Ondráše (1680-1715), syna fojta z Janovic u Frýdku, však za svůj posmrtný věhlas vděčí aktivitám, které lze bez nadsázky označit za kriminální delikty. Jádro skupiny tvořilo několik zběhlých poddaných, především z frýdeckého panství.
Nejproslulejším z nich je Ondrášův nejbližší druh Juráš čili Jiří Jurášek z Malenovic. Činnost skupiny se soustředila především na loupežná přepadení. Podle dochovaných záznamů měli Ondráš a jeho muži údajně na svědomí případy oloupení čtyř hostinských a dalších čtyř zámožných měšťanů, kupců a Židů. Dále okradli mlynáře, soudního sluhu, výrobce střelného prachu a faráře. Takovou činnost nemohla žádná vrchnost tolerovat. Likvidací Ondrášovy družiny byl proto pověřen držitel frýdeckého panství, hrabě František Vilém Pražma z Bílkova. Za dopadení Ondráše byla vypsána finanční odměna. Členům jeho družiny byla přislíbena beztrestnost v případě, že by svého vůdce zajali či zabili. Tak se také stalo, když v noci z posledního únorového dne na 1. března 1715 byl uprostřed zábavy v hostinci ve Sviadnově u Místku Ondráš zabit Juráškem ranou sekery do hlavy. Jurášek s několika kumpány pak dopravil Ondrášovo mrtvé tělo na nedaleký frýdecký zámek, kde byla mrtvola rozčtvrcena koňmi a její části byly pověšeny pro výstrahu na různá veřejná místa v nejbližším okolí města. Smrtí vůdce se otevřelo poslední, avšak neméně dramatické dějství životního příběhu členů Ondrášovy zbojnické družiny. Po věznění byli sice propuštěni na svobodu, záhy však přepadli několik pocestných.
Císaři došla po informaci o jejich nových proviněních trpělivost. Nařídil zbojníky zatknout a poslat na Balkán na galeje. Dva nejaktivnější zbojníci, Jiří Jurášek a Jiří Pelenda, byli za své činy odsouzeni k trestu smrti. Jurášek byl těšínským katem lámán kolem, na Pelendu čekala konopná oprátka.
Není nutno připomínat, že "druhý život" Ondráše a Juráše se stal v legendách a pověstech mnohem romantičtějším, než byl ve skutečnosti. Pro poddaný lid v Těšínském Slezsku, přilehlé Moravě i na Slovensku se zbojníci stávali především symboly hrdinného odporu proti svévolnému útlaku ze strany vrchnosti a tehdejších movitých společenských vrstev. Lidé věřili, a mnohde dodnes věří, že tito zbojníci se chovali spravedlivě, bohatým brali a chudým dávali. O slezském zbojníku Ondrášovi - pánu Lysé hory - se zpívá v nesčetných lidových písních, vystupují v básních a pověstech a zbojnická jména najdeme dodnes i v několika místních názvech.
Horské okolí Jablunkova se stalo v závěru 18. století prostorem činnosti skupiny vedené zbojníkem Jurkem Proćpakem, pocházejícím z okolí polského Živce. Členy jeho družiny byli rovněž někteří zběhlí poddaní z Těšínska a také oni při svých akcích přesahovali hranice knížectví. Je doloženo, že loupili i na Oravě. I oni byli ale nakonec císařským vojskem dopadeni a v lednu 1796 pro výstrahu oběšeni. Přesto se i po likvidaci Proćpakovy skupiny objevovali další, kteří hledali východisko z těžké životní situace ve zbojnictví. S řadou údajů o zvýšených aktivitách kriminálních živlů v beskydské oblasti se setkáváme dokonce ještě v prvních desetiletích 19. století.