Vojenská tažení
TĚŠÍNSKO VE VÍRU VÁLEČNÝCH KONFLIKTŮ
Těšínsko sice stálo stranou největších konfliktů třicetileté války, ale představa, že lidé zde v té době žili v poklidném místě, vezme rychle zasvé, ohlédneme-li se jen zběžně za vojenskými taženími, která postihla život těšínského obyvatelstva v 17. a 18. století.
Již v roce 1620 do Těšínska vtrhli z východu tzv. Lisovčíci. Přestože již v té době mělo katolickou vrchnost, její převážně evangelické obyvatelstvo bylo katolickými Poláky považováno za nepřátelské. Lisovčíci tehdy vyloupili těšínská města Strumeň a Skočov a vydrancovali dalších 50 dvorů. Hrozby útoků stále přicházely a vlastní síly na obranu Těšínska nestačily. Proto těšínští vyjednali příchod oddílů císařské armády, jež měla Těšínsko chránit.
Neapolští žoldnéři, vedeni plukovníkem Karlem Spinellim, přitáhli na Těšínsko na jaře roku 1621. K evangelickému obyvatelstvu se však nechovali přátelsky. Zcela vyrabovali zámek ve Slezské Ostravě, obsadili Těšín a usídlili se v těšínském zámku. Až po mnoha stížnostech vojáci na podzim téhož roku odtáhli.
Již následující rok 1622 přinesl další vojenská tažení. Těšín obsadila vojska Jana Jiřího Krnovského. Dobyvatel vyhnal z Těšína všechny katolické duchovní a kostely vrátil luteránům, na zámku ponechal vojenskou posádku a pokračoval v tažení za uherskou hranici. Císařská armáda opět musela zasáhnout a zjednat pořádek, ale ve skutečnosti se chovala stejně nevybíravým způsobem. Přesto císařský velitel plukovník Karel Hanibal z Donína požadoval zaplacení 19 tisíc tolarů za osvobození země.
V roce 1623 vtrhli Poláci na Těšínsko znovu, tentokrát v okolí Bohumína, kudy v roce 1626 protáhla i dánská armáda, která následně obsadila Těšín, Jablunkovský průsmyk i Frýdek. Dánové byli donuceni z Těšínska odejít až v roce 1627. Přestože mezi dánskými vojáky byla i řada českých protestantských exulantů, jejich chování vůči místnímu obyvatelstvu nebylo rozhodně přátelské a stalo se i vhodnou záminkou k posílení rekatolizačního úsilí. Z území Těšínska byli do exilu vypuzeni evangelíci v mnohem větším počtu, než tomu bylo dosud.
Z Těšína musel odejít i protestantský kazatel Jiří Třanovský, jenž se nejprve nakrátko uchýlil do Bílska a pak až do své smrti působil pod Tatrami na Oravě, Liptově a Spiši. Zkázu přinesla Těšínsku i švédská vojska, která do země vpadla v roce 1642. Po krátkém obléhání dobyla těšínský hrad a obsadila Těšín. Kněžna Alžběta Lukrécie se pod ochranou císařských vojáků uchýlila na čas do Jablunkova. Když Švédové v roce 1647 Těšínsko opouštěli, zanechali po sobě zpustošenou zemi. Přesto se k jejich pobytu váže krásná pověst o tzv. švédském kvítku, jenž vykvetl na hrobu jednoho ze švédských vojáků, pohřbených u Těšína. Těšínský kvítek se skutečně vyskytuje v okolí města dodnes.
V roce 1655 vpadl do Polska švédský král Karel Gustav a polský král Jan Kazimír téhož roku táhl se svým průvodem ozbrojenců přes Jablunkovský průsmyk do Uher a počítalo se s dalším vpádem Švédů do Slezska. Na Těšínsku proto bylo opět soustředěno císařské vojsko. Četné pobyty a přesuny císařských vojsk byly spojeny s nemalými náklady na jejich vydržování, které museli obyvatelé Těšínska hradit z vlastní kapsy. Odměnou za ochranu země jim byly útrapy a plundrování, jež se nevyhnuly ani šlechtě a knížecímu dvoru.
Ohrožení Těšínska přicházelo i z Uher, z území dnešního Slovenska. Habsburkové vedli v letech 1663-1664 válku s Turky o Sedmihradsko a těšínští obsadili Jablunkovské šance, aby zabránili tureckému vpádu do Slezska. Společně s dalšími slezskými oddíly dokonce podnikali ozbrojené výpady proti Turkům do Uher, čímž úspěšně přispěli k obraně hranice. Nebezpečí však nepominulo ani po ukončení této války.
V roce 1678 se totiž v Uhrách rozšířilo protihabsburské povstání Imricha Tőkőlyho, které ohrožovalo jak Slezsko, tak Moravu. V roce 1682 povstalci skutečně vpadli do východní části Těšínska. Spojenci povstalců byli tehdejší odpůrci Habsburků, mezi nimi opět Turci, kteří donutili císařské vojsko ustoupit až k Vídni. Zlom v tureckých válkách přinesl po dvouměsíčním obléhání města až příchod vojsk polského krále Jana Sobieského a v roce 1683 bylo turecké vojsko u Vídně poraženo.
Největší význam získal systém pevností v Jablunkovském průsmyku v 17. století, kdy se k tureckému nebezpečí přidávalo ohrožení ze strany uherských povstalců Štěpána Bočkaje, Imricha Tökölyho nebo Františka Rákocziho a během největšího konfliktu, třicetileté války (1618-1648). Rozhodnutí o obraně hranic a výstavbě šancí spadalo do kompetencí slezského zemského sněmu. Ten rovněž rozhodl o vybudování nejstarší doložené pevnosti z roku 1578. Stará šance, jejíž pozůstatky se dochovaly do současnosti katastru obce Svrčinovec na Slovensku, byla vybudována v nejvyšším bodě průsmyku. Do období třicetileté války pak spadají počátky pevnosti Velké šance v Mostech u Jablunkova a obranného systému na vrchu Valy v Čierném na dnešním slovenském území, nazývaného Malou šancí či Javořinskou šancí. Systém byl doplněn soustavou drobných zemních prvků čtvercového (reduty) nebo hvězdicového půdorysu, které sloužily jako komunikační, předsunutá nebo strážní postavení. Další dochované fortifikace se dodnes nacházejí v Bukovci.
Celkový počet jednotlivých opevnění Jablunkovských šancí v různých časových obdobích činil 18 fortifikací, z nichž se do současné doby dochovaly pozůstatky osmi z nich. Náklady na výstavbu hraničního opevnění a vydržování posádky byly nemalé. Ačkoliv se na nich mělo podílet celé Slezsko, z velké části je však hradilo jen Těšínské knížectví a pochopitelně poddaní z okolních vsí. První doloženou císařskou jednotkou byly v roce 1621 žoldnéřské oddíly plukovníka Karla Spinelliho naverbované v okolí Neapole. Italové se nechovali k místnímu obyvatelstvu příliš nepřátelsky, přestože vyživování vojáků nesl na svých bedrech Jablunkov a okolní sídla. Místní poddaní, většinou valašského původu, se nejen podíleli na vyživování vojáků v pevnostech, ale někteří z nich, nazývaní vybranci, doplňovali vojenskou část posádky. Jejich počet se měnil s ohledem na hrozící nebezpečí. V roce 1621 je doloženo 150 sloužících vybranců. Z roku 1626 se dochoval jmenný soupis 386 Valachů z 15 podhorských a horských obcí, kteří na šancích sloužili. V letech 1644-1645 již počet vybranců činil 400-500 mužů. Vojenskou část posádky tvořily jak jednotky císařské armády, tak jednotky slezských stavů nebo zemské obrany.
Významné stavební aktivity na šancích probíhaly v letech 1644-1645, kdy byl do průsmyku vyslán plukovník Rochow a tři pěší kompanie. Stavby si vyžádaly obrovské množství dřeva a kamení. Dříví se bezohledně bralo z beskydských lesů. Jenom na úpravu Velké šance a okolí bylo tehdy použito více než 40 000 kmenů v celkové hodnotě 40 000 rýnských zlatých. Obrovské výdaje, jež tehdy Těšínsko v souvislosti se šancemi neslo, snad lépe ilustruje následující srovnání - jen suma vydaná za dřevo představovala téměř dvojnásobek veškerých ročních příjmů knížectví. Podle císařských příkazů se přitom plukovníku Rochowovi v roce 1644 měl vyplácet měsíční žold 300 zlatých v hotovosti a na každou prima planu po 135 zlatých, celkem tedy 405 zlatých měsíčně. Posádka tří pěších kompanií měla 354 vojáků.
V souvislosti s válkou s Turky v letech 1663-1664 proběhla podle návrhu inženýra setníka Jana Eusebia Meiera modernizace a přestavba Velké šance na tzv. bastionovou pevnost. Přestavbu vykonal šancovní mistr Jan Jakub z Namyslova. Stavební práce probíhaly od srpna do listopadu 1663 a podílelo se na nich 73 šancovních dělníků, 11 tesařů a 7 formanů. Pro zásobení posádky bylo dodáno 5 000 pecnů sucharů uložených v sudech, 100 šeflů mouky, 60 beček másla, 40 beček sýra, 50 polet slaniny, 15 šeflů hrachu, 6 centnýřů soli, 10 věder octa, 15 kusů hovězího nebo volského k nasolení a dále 6 děl z města Těšína, jedno velké dělo se všemi potřebami, 200 plněných ručních granátů, 130 krátkých pík a 60 mušket, velké železné vrtáky na výrobu španělských jezdců a další vojenské potřeby.
Války s Turky a stálé přesuny císařských vojsk, která musela být zásobována z místních zdrojů, přinášely obyvatelstvu Těšínska v 17. století obrovské útrapy. Avšak ani začátek nového 18. století nebyl na Těšínsku o mnoho klidnější. V době dalšího protihabsburského uherského povstání Františka II. Rákocziho císařská armáda v roce 1704 opět obsadila Jablunkovský průsmyk a zůstala zde až do roku 1709. Císařské vedl Jindřich Vilém hrabě Vlček, jenž o něco později, v roce 1714, koupil od Sedlnických z Choltic slezskoostravské panství. Hrabě Vlček pocházel ze starého slezského rodu Vlčků z Dobré Zemice a Hlučína.
V následujícím 18. století turecké nebezpečí pominulo, celé století se však neslo ve znamení čtyř válek Rakouska s Pruskem, které nakonec přinesly ztrátu velké části Slezska. U České koruny tehdy zůstalo celé jen Těšínsko, zčásti pak Opavsko, Krnovsko a Nisko. Ostatní slezská knížectví připadla Prusku. Pruské jednotky obsadily Jablunkovské šance na krátkou dobu již během první slezské války (1740-1742) v únoru 1741. Pevnost vydala posádka o 120 mužích pod velením barona O´Reillyho bez boje, opevnění však sehrávalo stále méně významnou roli. Poslední stavební úpravy proběhly na šancích v letech 1808-1809, k jejich definitivnímu vyřazení (již jako zastaralého a nefunkčního pevnostního systému) a opuštění došlo v roce 1848.