Těšínská knížata

Těšínská knížata z piastovské dynastie

Těšínské Slezsko, zkráceně Těšínsko, které se na politické mapě Evropy objevilo na konci 13. století, je součástí mnohem většího historicko-geografického evropského územního celku. Je součástí Slezska (pol. Śląsk, něm. Schlesien), jehož hlavním městem byla Vratislav (pol. Wrocław, něm. Breslau). Na evropské politicko-geografické scéně se Slezsko objevilo zhruba ve 12. století. V roce 1138 se rozhodnutím Boleslava Křivoústého stalo jednou z provincií středověkého polského státu v držení jeho nejstaršího syna Vladislava Vyhnance. Z hlediska svého územně správního vývoje je Slezsko naprosto výjimečným regionem v Evropě - zejména pro jeho postupný proces dělení na řadu územně správních celků, údělů, jež téměř všechny měly vzhledem k užívanému polskému dědickému právu status vévodství, resp. knížectví.

K dělení docházelo postupně od roku 1177, kdy se na slezském území vytvořily nejprve čtyři úděly (s centry v Hlohově, Vratislavi, Opolí a Ratiboři) a později dva s centry ve Vratislavi (Dolní Slezsko) a Opolí (Horní Slezsko). V celém historickém Slezsku se postupně utvořilo až 18 slezských knížectví, která sice zajišťovala svým držitelům, knížatům z původně polské dynastie Piastovců, vysoké postavení a prestiž v tehdejší feudální evropské společnosti, ale neposkytovala jim dostatek prostředků pro náležitou reprezentaci. Jedním z takových knížectví ve Slezsku bylo i Těšínsko s politickým, obchodním a správním centrem na hradě v Těšíně. První latinská písemná zmínka o Těšíně, kde je uveden jako Tessin, pochází z roku 1155.

Listina z října 1299, kterou olomoucký biskup Dětřich potvrdil držbu území na levém břehu Ostravice osoblažskému fojtu Gerlachovi

Těšínské Slezsko je tvořeno z převážné většiny územím bývalého Těšínského knížectví, z malé části na severu u Bohumína pak územím, jež původně patřilo k Ratibořsku. Jako politický územní celek se Těšínsko konstituovalo na přelomu let 1289-1290 vyčleněním z původně většího hornoslezského celku, tzv. Opolského knížectví (Opolska), a to po smrti opolsko-ratibořského knížete Vladislava z polské dynastie Piastovců v roce 1281. Nejdále na jihovýchod položenou část tohoto celku získal tehdy jeden ze čtyř Vladislavových synů Měšek, který se tak stal také prvním samostatným těšínským knížetem a zakladatelem těšínské linie piastovské dynastie. První doloženou písemnou zmínkou o existenci Těšínska jako takového je listina z ledna 1290, v níž je poprvé Měšek uveden s titulem těšínského vévody. Předchozí dokumenty se o těšínském vévodovi ani těšínském vévodství, resp. knížectví, nezmiňují. Těšínští Piastovci pak Těšínsku vládli po více než 360 let, protože po Měškovi zasedlo na těšínský stolec dalších 15 Piastovců a Piastoven.

Měšek I. (1290-1315)

Prvnímu těšínskému knížeti Měškovi se podařilo zformovat ovládané území do poměrně pevného zemského útvaru. Měšek má nesporně zásluhy i na významném civilizačním díle, jakým bylo záměrné osídlování dosud řídce obydlených a nekultivovaných částí historického Těšínska. O tom, že vydělení Těšínska z Opolska bylo důsledkem postupného dělení původně jednotného polského státu do údělů, ovládaných jednotlivými příslušníky piastovské dynastie, svědčí mj. i skutečnost, že ještě v listině z ledna 1291, v níž se Měšek fakticky podřizuje lenní svrchovanosti českého krále Václava II., se tituloval stále ještě jako opolský vévoda. Podstatnější však je, že tímto mimořádně významným právním krokem nahradil svou dosavadní orientaci na polský stát orientací západní a osudy svého Těšínska na další dlouhá století spojil s osudy českého státu. Získání území Těšínska mělo pro českého krále Václava II. klíčový význam, neboť přes toto území vedla cesta ke Krakovu, jehož získání znamenalo i otevření cesty k polské královské koruně. O významu, jaký Těšínské Slezsko sehrávalo v plánech české přemyslovské dynastie na získání polské koruny, svědčí i skutečnost, že král Václav III. se oženil s dcerou těšínského knížete Měška I. Violou. Tak se těšínská kněžna nakrátko v letech 1305-1306 stala i českou královnou, přijala tehdy oblíbené jméno Alžběta. Po zavraždění krále Václava III. roku 1306 v Olomouci se ovdovělá královna již na Těšínsko nevrátila. Zůstala v Čechách a provdala se za českého velmože Petra z Rožmberka. Proslula nejen svou krásou, ale řada ústních podání v jižních Čechách ji dodnes připomíná jako ženu ctnostnou a milosrdnou, lidem milovanou...

Ale nebyla to jen Viola Těšínská, česká královna, která dosáhla významného postavení. I další těšínští Piastovci působili u pražského královského dvora. Znalí dvorské etikety, způsobů i jazyků dosáhli vskutku skvělé kariéry, někteří se v Praze nadobro usadili. Jen stručně si připomeňme alespoň některé z nich.

Bratr kněžny a královny Violy Kazimír I. působil jako přední poradce krále Jana Lucemburského a pak i jeho syna Karla IV. Kazimírův syn Vladislav přebýval na pražském dvoře nastálo, zastával totiž prestižní úřad dvorního soudce a v roce 1353 se po boku Karla IV. zúčastnil setkání evropských monarchů ve Vídni, na němž byl dojednáván sňatek českého krále se slezskou kněžnou Annou Svídnickou. O dva roky později doprovázel Vladislav Karla IV. na jeho výpravě pro císařskou korunu do Itálie a zde také za císaře položil život. Jeho mladší bratr Boleslav se stal důvěrným kaplanem Karla IV., s jehož podporou dosáhl mimořádně prestižního postavení - v roce 1356 zemřel jako praepositus (probošt) kostela Všech svatých na Pražském hradě.

Přemysl I. zvaný Nošák

Jak je vidět, těšínská knížata a s nimi i další příslušníci těšínské větve piastovské dynastie se pohybovali skutečně v nejvyšších patrech tehdejší české a evropské politiky. Zástupci malého, ale významného slezského knížectví tak patřili k elitám společnosti. Zřejmě nejvýznamnějším z nich se z tohoto pohledu stal bezpochyby kníže Přemysl I. zvaný Nošák. I on většinu svého života prožil ve službách českého krále a římského císaře Karla IV. a později i jeho syna Václava IV., s nímž jej pojilo dobré přátelství. Přemysl I. Těšínský byl členem královské rady a jako obratný diplomat se ve své době stal i nejmocnějším ze všech slezských knížat. O působení těšínského knížete u pražského dvora vypovídá i zajímavý osud další těšínské Piastovny, jeho dcery Markéty Těšínské.

Markéta Těšínská

Markéta je jednou z téměř zapomenutých, a přitom mimořádně významných těšínských Piastoven, která povědomí o Těšínsku zasela až daleko za jeho hranice i za hranice celého českého státu. Když v únoru 1381 přijela do vlámského města Bruggy delegace českého krále, aby po čtyřech letech vyjednávání dohodla definitivní podmínky manželského svazku mezi Annou Lucemburskou, sestrou krále Václava IV. a dcerou Karla IV., a Richardem II., jenž v roce 1377 jako desetiletý dosedl na anglický trůn, stál v jejím čele těšínský kníže Přemysl I. Na podzim téhož roku se pak do Anglie vypravila i Anna Lucemburská, doprovázena znamenitou členkou jejího dvora Markétou Těšínskou. V lednu 1382 byla Anna provdána za Richarda II. a korunována anglickou královnou. S ní zůstala u londýnského dvora i Markéta Těšínská. Také ona se zde později provdala za významného anglického šlechtice Simona z Felbriggu. O životě těšínské kněžny v Anglii mnoho nevíme, zemřela v roce 1416. Avšak samotný fakt, že dynastický sňatek dojednával těšínský kníže a že jeho dcera Markéta, slovy anglického kronikáře nacione et generoso sanguine Boema, svůj život trávila v prostředí nejvyšší nobility tehdejších evropských dvorů, dokládá, jaké vážnosti, úctě a důvěře se tehdy těšínský kníže těšil. To nepřímo potvrzuje i kamenná náhrobní deska obou manželů, Markéty Těšínské a Simona z Felbriggu, v kostele sv. Markéty ve Felbriggu v hrabství Norfolk. Měškův syn, kníže Kazimír I., pokračoval v otcově díle a svazky s pražským dvorem rovněž dále utužoval.

Společně s několika dalšími hornoslezskými Piastovci uznal lenní svrchovanost českého krále Jana Lucemburského v únoru 1327 v Opavě. Proces trvalého spojení Těšínska a v zásadě celého Slezska s českým státem byl diplomaticky dojednán roku 1335. Téhož roku v Bytomi udělil český král Jan Lucemburský Těšínsko jako léno Koruny české knížeti Kazimíru I. Lenní svazky s českým králem postupně uzavřela i další slezská knížata. Podle právních závazků se nejednalo jen o osobní vztah knížat k českým králům, ale o jejich svazek s Českou korunou, lenní svazky tak představovaly základ vznikající instituce zemí Koruny české.

Kopie Těšínské madony na Starém trhu v Těšíně

Dne 9. srpna 1335 udělil ve Varšavě polský král Kazimír III. Veliký zplnomocnění svým zástupcům pro jednání se zástupci českého krále a pokyn, aby od českého krále přijali veškeré země, panství a titul království polského výměnou za územní ústupky. Dne 24. srpna 1335 byla v Trenčíně uzavřena dynastická dohoda, která přinesla ukončení dlouholetého sporu o polský královský trůn mezi Lucemburky a Piastovci. Český král Jan Lucemburský a markrabě moravský Karel se za sebe i za své dědice vzdali všech práv na titul polského krále a na území Polského království vyjma zemí slezských knížat, jež se svrchovanosti českého krále podřídila již dříve.

Polští zplnomocněnci se jménem polského krále Kazimíra zavázali, že nebude překážet Janovi a Karlovi ve výkonu jejich práv nad uvedenými územími. Za rezignaci na titul polského krále obdrží král Jan od krále Kazimíra vysoké odstupné ve výši 20 tisíc kop grošů. Setkání českého krále Jana Lucemburského, polského krále Kazimíra III. Velikého a uherského krále Karla Roberta z Anjou začalo 12. listopadu 1335 ve Vyšehradě (Visegrád, dnes území Maďarska). Téhož dne byly předány listiny, potvrzující závazek polského panovníka o zaplacení odstupného králi Janovi za zřeknutí se titulu polského krále.

Dynastické setkání bylo ukončeno 26. listopadu 1335 sjednáním mírové smlouvy mezi polským a českým králem, v níž byly ujednány i poměry na hranicích mezi českým a polským státem ve Slezsku. O tři roky později, 9. března 1339, polský král Kazimír III. Veliký v Krakově ratifikoval se zpožděním trenčínské dohody v podobě platné v době jejich ujednání a 7. dubna 1346 v Praze český král Karel IV. vydal z moci římského krále privilegium, kterým právně včlenil Těšínsko a další slezská knížectví do českého království a kodifikoval již dříve se vytvářející územně právní systém zemí Koruny české. Instituce Koruny české nepomíjela s osobou českého krále, stala se ideální samostatnou právnickou osobou, do níž byla posléze inkorporována i další území. Posvátným symbolem tohoto státoprávního svazku se stala svatováclavská koruna.

Těšínská knížata původem z piastovské dynastie vládla v Těšíně až do roku 1653. I když se každý z panovníků zapsal do dějin významnými činy, měli bychom připomenout zejména osobnost těšínského knížete Kazimíra II., jenž Těšínsku vládl od roku 1477. Z doby jeho panování jsou dochovány četné písemné záznamy, dokládající postupné zdokonalování vnitřní správy země, rozvoj obchodu a řemesel v Těšíně i dalších těšínských městech. Kazimír byl i úspěšným politikem. V roce 1490 byl na sněmu slezských knížat ve Vratislavi zvolen nejvyšším slezským hejtmanem a stal se tak zástupcem českého krále ve všech slezských knížectvích.

Ve svém úřadu vytrval velmi dlouho, s přestávkami až do roku 1528. Jako stoupenec krále Vladislava Jagellonského vyjednal v roce 1498 pro Těšínsko důležitou výsadu, podle níž bylo možné dědit zemi nejen v mužské, ale i v ženské linii, a to až do tzv. čtvrtého kolena. Když zemřel kníže Fridrich Vilém, nezanechal po sobě mužského potomka. Byla to právě výsada z konce 15. století, která v roce 1625 umožnila převzít vládu nad Těšínským knížectvím Alžbětě Lukrécii, poslední kněžně z piastovské dynastie. Až po její smrti v roce 1653 připadlo Těšínsko jako odumřelé léno Koruny české pod přímou vládu českých králů, jimiž byli od roku 1526 Habsburkové.

Z hlediska vývoje veřejné správy na území Těšínska je třeba připomenout také osobnost knížete Václava III. Adama. V době jeho panování byl v Těšíně poprvé sepsán a následně zaveden ucelený soubor zemských právních norem. Zemské zřízení Knížectví těšínského z roku 1573, resp. jeho další verze z roku 1592, se stalo jakousi zemskou "ústavou", platilo po další téměř dvě staletí. K ukončení platnosti těšínského zemského práva knížete Václava III. Adama došlo až se zánikem zemského zřízení po roce 1783.

My, Václav, z Boží milosti v Slezi kníže těšínské a Velkého Hlohova etc., tak zněla oficiální titulatura knížete Václava III. Adama, která se používala na všech dokumentech vycházejících z jeho kanceláře. Nejinak tomu bylo i v listině datované na těšínském zámku 27. listopadu 1545: My, kníže, z milosti a lásky naší a mocí listu tohoto dáváme tajmž měšťanům i vší obci města našeho Těšína k vzdělání a jich dobrému užitku pivovar u kláštera našeho v městě Těšíně, kterýž prve k témuž klášteru mnichům náležel.

Rodokmen těšínských Piastovců