A před soudem česky
UŽÍVÁNÍ ČESKÉHO JAZYKA NA TĚŠÍNSKU V MINULOSTI
Užívání českého jazyka v Těšíně a na Těšínsku v raném novověku je v dnešní většinové české společnosti jen málo známým a přitom mimořádně zajímavým momentem. Dominantní postavení spisovné češtiny se odrazilo nejen v písemnostech těšínské knížecí kanceláře, ale i v dochované osobní korespondenci těšínských knížat i příslušníků šlechty, v písemnostech řemeslnických cechů i v zápisech v tehdejších městských knihách. Dokládá to i naprostá většina dochovaných písemností původem z městských kanceláří ve Frýdku, Fryštátě, Těšíně, Jablunkově, Skočově či Strumeni, která byla ve sledovaném období sepsána v češtině, v poměrně vytříbené podobě, s diakritikou běžnou v soudobých textech ryze českého původu, českou slovní zásobou jen výjimečně obsahující polonismy nebo česko-polské dialektismy. V městských knihách, zvláště pozemkových, ale i jiných písemnostech veřejné správní i právní povahy se čeština jako tradičně vnímaný zemský úřední jazyk udržela po celé 18. století.
V Těšíně a v celém prostoru historického Těšínska se po staletí setkávaly české jazykové a kulturní vlivy s vlivy sousedních národů, zejména německými a polskými. Převaha česky psaných dokumentů proto nevylučuje užívání jazyka německého ani polského, příp. užívání těšínského dialektu, v němž se vedle českých vlivů uplatnily i vlivy těchto dvou jazyků, v běžné, každodenní nespisovné mluvě těšínského lidu. To našlo odraz i v ustanovení Artikulu XVIII. těšínského zemského zřízení, které připouštělo jednání před soudem česky anebo tomu jazyku rozumitedlnou řečí. Užívání jazyka, resp. dialektu, ale nemůžeme v žádném případě zaměňovat za národní orientaci obyvatelstva, které na Těšínsku ve sledovaném období žilo. Tento aspekt je spojován až s procesy, typickými pro období mnohem pozdější. Na Těšínsku, jež stálo stranou hlavních proudů spojených s utvářením moderních národů v 19. století, zůstávala značná část jeho obyvatelstva z hlediska národnostní orientace indiferentní dokonce ještě i na přelomu 19. a 20. století. Pro obyvatele Těšínska ve starší minulosti byla mnohem významnější jejich zemská, regionální sounáležitost. Obyvateli země byli ti, kdo prokazatelně žili v hranicích Těšínského knížectví, zatímco ostatní byli považováni za cizozemce.
Pozici češtiny na Těšínsku právně podpořily hned tři články těšínského zemského zřízení z roku 1592. Dejme jim proto nyní prostor: Artikul XVIII. A před soudem česky anebo tomu jazyku rozumitedlnou řečí a nejináč ode všech cizích i domácích mluveno a pře vedeny býti mají. Artikul XIX. I nálezové a vejpovědi českým jazykem činěny, vypovídány a psány, pod sekretem pana maršálkovým aneb pana sudího vycházeti, do knih zapisovány a stranám od pana kanclíře vydávány býti mají. Artikul XX. Pak-li by kdo jaké spravedlivosti, listy aneb svědomí pokazovati chtěl před soudem zemským jiným a ne českým jazykem, buďto latině neb německy přeložiti potřeboval, tento sobě na česko hodnověrným osobám přeložiti a časně před stáním k soudu pilně vypsati dáti má a českým jazykem při těch jiných jazykův spravedlivosti své předložiti má, tak dobře cizozemec, jako obyvatel, aby se tady jiným stranám nemeškalo. Matriky těšínské knížecí kanceláře byly vedeny v českém jazyce, jen ojediněle se v nich vyskytují zápisy v němčině. Z 897 dochovaných dokumentů v matrikách bylo jen 21 zapsáno německy, všechny ostatní jsou české.
I když čeština z písemných dokumentů němčinu nikdy zcela nevytlačila, byla na rozdíl od ní dobře srozumitelná většině obyvatel zdejších měst i venkova a všeobecně byla považována za zušlechtěnou, literární, spisovnou formu běžně užívaného nespisovného jazyka na Těšínsku.
Většinou česká byla v renesančním věku i kázání a zpěvy v kostelech, a to nejen v Těšíně, ale i jinde na Těšínsku. V roce 1568 vydal kníže Václav III. Adam Řád církevní, kterak se při službě Boží a ceremoniích v církvi křesťanském Knížectví těšínského v městech a ve všech kazatelé a učitelé slova Božího zachovati mají, který tuto situaci potvrzuje. Výraznější podíl užívání němčiny je v těšínských písemnostech sledovaného období zřejmý jen v Bílsku. První úřední písemnosti sepsané v polském jazyce se na území Těšínska objevují ve druhé polovině 18. století, obdobně jsou také doložena vedle českých a německých i první polská kázání a bohoslužby v kostelech.
Ještě v 15. století uměl psát málokdo a pravopis proto nechával lidi většinou chladnými. Zato písaři v kancelářích to neměli vůbec jednoduché. S rostoucím počtem úředních záznamů, především právní povahy, se potýkali stále častěji s problémy, které jim přinášela nejednotnost zápisů. Nešlo jen o nesoulad mezi českou a latinskou abecedou, v níž např. měkké souhlásky nemají ekvivalenty a musely být proto v písemné podobě označovány tzv. spřežkami - spojením dvou latinských liter (cz, rz, sz, ss apod.). Pojednání De ortographia bohemica (O českém pravopise), připisované obvykle Janu Husovi, nad jehož autorstvím však dodnes visí otazník, zjednodušovalo dosavadní značně rozdílný způsob písemných záznamů zaváděním tzv. diakritických znamének. Trvalo však dlouho, než se Husova pravidla českého pravopisu sjednotila a převládla v zápisech úřadů i v další písemné produkci nejen v Čechách, ale i v ostatních zemích Koruny české. Spřežku v souhláskách stále častěji nahrazovala tečka nad literami a namísto zdvojených samohlásek označovala délku čárka. Až později se začalo užívat háčků v podobě, v jaké je známe dnes. V psaných dokumentech se proto nadále běžně užívalo např. dvojitého w místo dnes obvyklého jednoduchého v (Waclaw - dnes Václav), běžné bylo také spojení samohlásek ie místo dnešní podoby české dvojhlásky ě. Například jednoduchý zápis v městě Těšíně se v psané podobě lišil od té, jakou bychom použili dnes: w miestie Tiessynie. Spřežky a další pravopisné odlišnosti od dnešní psané formy českého jazyka nacházíme ve většině tehdy psaných dokumentů nejen z produkce těšínské knížecí kanceláře, setkáváme se s nimi také v ostatních dokumentech pocházejících z Těšínska.